Laskavý čtenáři, předkládáme Ti volný soubor vzpomínek na pradávné časy, kdy tlupa kočovných pasáčků šelem a sběračů štěstí brázdila Evropu a přilehlé světadíly. Nemáme ucelený příběh, nevíme proč se vše dělo a kam, jestli vůbec někam, směřujeme. Pásli jsme své šelmy a krmili je potleskem na mnoha pódiích. Cestou každý z nás sbíral své štěstí. Tolik, kolik kdo potřeboval nebo tolik, kolik kdo našel? Určitě ne tolik, kolik si kdo zasloužil.
Obrazy ze života pasáčků šelem a sběračů štěstí jsou jako mozaika sestavená ze střepů zrcadla, kde každý střep trochu zkresleně zobrazuje krátký okamžik z dlouhé historie kapely. Tmelem, který mozaiku drží pohromadě, je bubeník Péťa Svatochlápek alias Klepkin. Nebyl jediným hrdinou příběhů, které se opravdu staly, ale vezme na sebe i skutky naše, protože je nezkrotný, odvážný, silný jako býk a téměř stejně inteligentní.
Hráli jsme koncert v Trenčíně, kam za námi přišli kamarádi z kapely Bez ladu a skladu. Hodně jsme spolu prožili a tak když zavřeli hospodu v kulturním domě, pozvali jsme je na hotel – přijeli jsme totiž z jihu Moravy a měli pár demižonků vína.
Žádný z našich pokojů na hotelu nebyl dost velký, tak jsme seděli v odpočívárně na patře. Nálada byla skvělá, povedené historky z natáčení, víno, smích…
Přišla mladá recepční a mile nás požádala, abychom byli ohleduplní k ostatním hostům a nebyli tak hluční. Omluvili jsme se a v dobré víře, že od teď šeptáme, jsme pokračovali v zábavě. Šepot se postupně měnil v řehot a když přišla slečna recepční podruhé, nebyla již tak milá. Většina z nás pochopila, že v příslušné náladě nedokážeme být tiší a šla spát. Hrdinové dělnické třídy zůstali s nedopitým vínem na odpočívadle.
Nad ránem mne probudí jekot: „Vražda! Vraždááá! Karle pomoc!“. Podle fistule jsem poznal Klepkina, slyšel jak padají rány a pomyslel si: „To jsou pecky, ty naši blbci snad vyprovokovali hokejovej manšaft!“ Rychle si natahuju kalhoty a boty, protože ve slipech nechci do té mely vyrazit a slyším zvukaře jak na chodbě svým typicky moravským přízvukem říká:“ Pane policajt, to vy jste na nás takoví, protože jsme Češi.“ A hned bum, bum! „Jejda, tam jsou policajti, tak to ven nepolezu“ pomyslím si, zuju boty, sundám kalhoty a zase usnu, protože já nepodléhám panice a jsem stresu odolný.
Před osmou ráno na mne zaklepe ranní ptáče, kytarista Míra:“ Tak co už víš co se v noci dělo, nebo máš ještě dobrou náladu?“ ptá se. „No nad ránem jsem slyšel Klepkina vřeštět, jako asi všichni na hotelu a mám pocit, že se kluci rvali s policajtama.“ Rekapituluji co vím. „Yes“ povídá Mirek „Klepkin, Pošta a Neplech jsou na záchytce a na tebe čeká dole ředitel hotelu.“
Rychle jsem se omyl, vyčistil zuby a šel na recepci. Recepce bylá plná rozhořčených lidí - cestující s kufry a číšníci a uklizečky a kuchař s čepicí konejší plačící recepční. Šel jsme k dobře oblečenému pánovi, který mi připadal jako šéf a trefil jsem se. Byl to ředitel hotelu. Rozhořčeně povídá: “To je skandál, třicet let pracuju v hotelnictví a tohle jsem ještě nezažil. Hosté se nevyspali, všichni si stěžují. Já si taky budu stěžovat - u vaší agentury! Už nikdy neubytujeme umělce! Škody zaplatíte.“ Omlouval jsem se, jak jsem uměl, přitakával, že škodu samozřejmě zaplatíme, souhlasil, že naši kluci jsou pitomci a postupně jsem pana ředitele uklidnil.
Zazvoní telefon, recepční jej zvedne, poslouchá a rozklepaným hlasem řekne: „Ten zúrivý im utiekol.“ Rozpláče se. Nechápu: „Neříkali jste, že jsou na záchytce?“,“Však áno a ten zúrivý im utiekol.“ Začínám mít pocit, že ještě spím, tohle je jen hloupý sen, musím se probudit.
Najednou vše stichne a vytřeštěné oči přítomných zírají k proskleným dveřím hotelu. Jsme v lese, hotel je na kopci, šest kilometrů od Trenčína. Je polovina listopadu, na zemi žluté listí, drobně poprchává. K hotelu se blíží polonahý Klepkin jen ve slipech a kdysi bílích ponožkách, na které se mu lepí podzimní listí.
V hloučku roste napětí. Ještě před chvílí jsem některé dámy podezříval, že si scénu „užívají“, konečně se něco děje a už se těší jak budou u kafe vyprávět, co ti hrozní umělci z Prahy. Teď je nálada jiná – rychle se přibližuje přízračný démon, pára stoupá z jeho mohutného, chlupatého těla. Už vidíme i modřiny a šrámy z noční šarvátky. Recepční natáhne ruku, chvějícím se prstem ukazuje a zděšně šeptá “To je on, to je on!“
Klepkin rozrazí dveře do hotelu, vlítne dovnitř, rozhlédne se po recepci šílenýma, krvavýma očima a když mě zaostří zařve: “Karle pronásledjuje mě STB! Martin tam leží v krvi na zemi, zavřeli nás do klecí a nadávají na Havla.“
Nechápu, vždyť před chvílí volali ze záchytky, a Klepkin už je tady – šest kilometrů od města! Chytnu Klepkina za silnou paži a vleču jej na pokoj: „Pojď,rychle si dej sprchu a obleč se. Určitě tady za chvíli budou.“ Strčil jsem Klepkina do sprchy, pustil na něj horkou vodu, řekl Mirkovi ať ho pohlídá a přivede oblečenýho na recepci a letím dolů.
Akorát včas. Před hotelem postupně zastavují tři žluté žigulíky (je rok 1990), z vozů vyskakují VB členi a s vytasenými pendreky letí do hotelu. Když uvidí srocený dav, zaváhají, toho využívám já a hned zase uklidňuju, že chlapec už bude vpořádku, vysprchuje se, obleče a půjde s nima. Velitel vrčí, že o to, co utekl, o to bude na záchytce déle. Napětí mírně opadá, mám pocit, že jsem kritickou situaci zvládl, když po schodech příchází oblečený Klepkin. Uvidí policajty, ukáže na ně a zařve jako tur: „Vy kurvy komunistický, vy čuráci, klidně mě zastřelte, ale dobrovolně s vámi nejdu!“ Je po klidu. Pár skoků na schodech, obušky bum, bum, pouta a už si ho beze slova odvádějí.
Vyrovnali jsme škodu na hotelu a vyrazili do Trenčína. Zastavíme na malém náměstí před záchytkou a já jdu orodovat, aby kluky pustili, protože teoreticky bychom mohli stihnout další koncert. Policajti jsou neoblomní: „Budou tu o to dýl, o co utekl! Pak, až s nimi sepíšeme protokol, je pustíme.“
Tak čekáme před záchytkou a možnost stihnout následující koncert pomalu mizí. Sepisování protokolu se protahuje. Myslím na Klepkina - snad blbec nezdržuje.
Už je to ale jedno, koncert stejně nestiháme. Nálada v kapele je neveselá. Otevírají se dveře záchytky a kluci vycházejí, svěšená ramena, brady na prsou, vůbec nevypadají jako „hvězdy“ včerejšího večera. Klepkin mne uvidí a povídá: „Neboj se Karle, nic jsem jim neřekl“. Moje obava se potvrdila: „Proboha cos jim neřekl? Co jsi zapíral? Že jste se ožrali a dělali bordel?“ „Ne Karle, to byla past na tebe! Ale já jim nic neřekl!“ odpoví Klepkin odhodlaně jako Fučík.
Borci si sedají na svá místa a tlupa kočovných pasáčků šelem a sběračů štěstí, pomalu opouští místo činu.
Tak pravil Klepk!n
Krásnou podzimní krajinou se vracíme se domů z nepovedených časů v Trenčíně. Kluky právě propustili ze záchytky, víme, že nestihneme následující koncert a v autobuse panuje nezvyklé ticho. Začíná mi vrtat hlavou, jak se mohl Klepkin ocitnout tak rychle u hotelu. Ze záchytky ve městě je to k hotelu asi deset kilometrů. I kdyby cválal jak Šemík, cesta by mu trvala nejméně tři čtvrtě hodiny. V tlupě probíhají záchvěvy - u cesty postávají prodejci burčáku. Čekám, kdo se po včerejším průseru první odváží požádat, ať zastavíme a koupíme si „trochu“ burčáku.
Klepkin: „Hele mají burčák. Víš Karle, že je strašně zdravej?“
Zastavujeme u prodejce, Klepkin si ode mne půjčí peníze a každý nakoupí podle svých možností a potřeb. Jedeme dál.
Klepkin sedí přímo za mnou, a tak slyším, jak začíná mezi doušky burčáku stále hlasitěji vzdychat.
„Co je Klepkine?“ ptám se: „Co najednou tak vzdycháš?“
„No víš Karle, včera jsi mě strašně zklamal!“
Nevěřím svým uším: „Já? Proč proboha? Čím jsem tě zklamal?“
„No, že jsi nám včera nepomohl. Vysral jsi se na nás. To jsem od tebe nečekal.“
Začínám mi snad být Klepkina líto. Vzpomínám na jeho noční jekot: „Vražda! Vraždááá! Karle pomoc!“ To bylo zoufalé volání o pomoc. On snad opravdu doufal, že situaci mohu zvrátit.
„Podívej Klepkine, je mi líto. Já ten tvůj řev slyšel a už jsem chtěl vyběhnout vám na pomoc. Bylo mi jedno jestli se snad perete se slovenskou hokejovou reprezentací a bylo mi i jedno, že jste nebyli v právu, šel bych vám pomoc, ale pak jsem zjistil, že se perete s policajtama a tak jsem nevylez. S policajtama se nemá cenu prát, z toho může být maximálně Pyrhovo vítezství, ale spíš kriminál.“ Zbytečně vysvětuju, co by mělo být všem jasné.
„Já se s nima nepral.“
„Cože? Tak ty ses s nima nepral? Tys jim ani nic neřek, viď!“ zbytečně zkouším být ironický a vzpomínám jak na policajty řval, když si pro něho přijeli na hotel.
„Já jim jen řekl – pánové mohli byste mě laskavě pustit?“ upřesňuje Klepkin a snad tomu i sám věří.
Obracím se na spolupachatele: „Martine, jak to bylo?“
A Martin vypráví, jak když jsme my ostatní šli spát, se „omylem“ začali polévat vínem a jak Klepkin, svlečený do půli těla, šel za recepční pro ručník a jak se rečepční, která večer byla hezká, zdála najednou překrásná a neodolatelná a jak se jí Klepkin začal dvořit a jak ona zavolala policajty poprvé. VB členi byli slušní chlapi a napoprvé jen klukům domluvili, aby nedělali hluk, nerušili hosty a zase odjeli. Potom Klepkina napadlo, že naučí Martina hrát na bicí a vysvětloval mu to prakticky, sledem úderů na trubky ústředního topení. Policajti přijeli vzápětí podruhé, pochopitelně už ne tak slušně se ptali, jestli teda kluci dají pokoj nebo ne, načež Klepkin v půli těla přistoupil k mluvícímu VB členu, zatočil mu paličkou před obličejem a povídá: „Hele, my jsme umělci z Prahy a nacvičujeme tu nový program.“
A už to jelo, konec mazlení - obušky bum, bum, kasr, pouta, Martin šel kamarádovi pochopitelně na pomoc - obušky bum, bum, kasr, pouta a Neplech chtěl vše vysvětlit - obušky bum, bum, kasr, pouta a už je vezli.
Tohle jsem chápal, vypadalo to podstatně pravděpodobněji než: „Pánové mohli byste mě laskavě pustit?“
„Jasně, to chápu, ale jak jsi jim utekl? Vlastně, proč jsi vůbec utíkal? Cos čekal že bude? To si se chtěl schovávat v horách jak Jánošík? A hlavně, jak ses dostal tak rychle k hotelu?“ vyptávám se, protože tyhle otázky mi od rána šrotují v hlavě.
„No já se bál, že nás zabijou“ přiznává Klepkin „tak jsem jim řekl, že potřebuju na záchod a když otevřeli mříže vyrazil jsem ven. Na náměstí jsem chytil stopa, řekl mu, že mne pronásleduje STB a on mne odvezl k hotelu.“
Zase chvilku jedeme potichu, představuji si udivené pohledy policajtů, když Klepkin ve slipech vybíhal ze záchytky, ale nedokážu si představit, co za člověka dobrovolně zastaví polonahému opilému démonovi a sveze ho tam, kam potřebuje…
Klepkin upíjí burčák a cosi mumlá. Napínám uši a slyším: „Máma mi to říkala. Měla pravdu, mám z toho poučení.“
„Že by tu byla naděje?“ pomyslím si a ptám se: „Co ti máma říkala?“
„Že Slováci jsou svině!“
Tak pravil Klepk!n
Rodina Klepkinovy maminky bydlela v Kopistech u Mostu. Klepkinova maminka Hedvika měla dva o hodně starší bratry. Otto, přesvědčený komunista, byl nezaměstnaný, nejstarší Kurt, zapálený nacionální socialista, fáral na Matyldě. Nad kozím mlékem a hrncem vařených brambor se hádali o politice. Mladičká Hedvika oba obdivovala a s oběma upřímně souhlasila. Věděla, že soudruzi se zdraví zaťatou pěstí a soukmenovci otevřenou dlaní, chápala, že každý po svém usilují o lepší, spravedlivější svět. Měla ráda Němce, protože tatínek byl Němec, měla ráda Čechy, protože maminka byla Češka, měla ráda Rusy, protože je miloval Otta a nesnášela Američany….
Obec Kopisty těsně přiléhala k areálu Hermann Göring Werke, pozdějších Stalinových závodů, kde se z hnědého uhlí vyráběla nafta pro nacistické tanky. Koncem války americká letadla masivně bombardovala chemičku. Bomby padaly, vybuchovaly a páchaly škody. Jedna zatoulaná zápalná puma ale netrefila a padla na chlívek Klepkinovic kozy. Koze chytil ocas. Zvíře šílené bolestí vyrazilo z chlívku, prorazilo plot chemičky a v sebevražedném útoku podpalovalo jednu cisternu s naftou po druhé.
Kurt a Otto se až do konce války hádali nad hrncem vařených brambor bez kozího mléka. Hedvice se stýskalo po mléku, na frontě trval nedostatek nafty, ale nikdo, ani Hedvika, ani německá moc, nedával vinu koze. Až komunisté v padesátých letech zavřeli Ottu, protože usoudili, že šlo o zákeřnou sabotáž. Otta jako komunista musel vědět, že Sovětský svaz válku vyhraje, měl předvídat, že z Hermann Göring Werke se stanou Stalinovy závody a neměl dovolit koze, aby ve spolupráci s americkými imperialisty ničila socialistický majetek.
Proč do obrazů ze života pasáčků šelem a hledačů štěstí motám historku z šerého dávnověku? Protože všechno souvisí se vším a Klepkinovi, snad s mateřským mlékem, přešla do krve nedůvěra k USA a jako nikdo jiný z kapely si později rozuměl s francouzskými intelektuály v tom, že Američanům jde jen o ropu.
Tak pravil Klepk!n
Když je kapela delší dobu na turné, každý rád využije chvilku volna, kdy nemusí být s kolegy v autobuse, šatně, na podiu nebo na hotelu. Nejde o ponorkovou nemoc, jste prostě jen občas rádi sami se sebou a jdete si po svých. Užíval jsem si vzácné samoty a procházel se pařížským davem, když jsem kousek od Náměstí republiky zahlédl Klepkina, jak si prohlíží výlohu jakéhosi obchodu. Nejprve jsem chtěl zahnout do boční uličky a prodloužit své odloučení, ale zaujala mne zadumanost Klepkinova postoje, tak jsem obrátil své kroky a vydal se za kamarádem. Klepkin smutně pozoroval výlohu plnou bot, tak nemožně výstředních až mě to zarazilo a hlavou mi bleskla myšlenka: „Proboha, snad si některý z těch nesmyslů nechce koupit?“
„Čau Klepkine, líbí se ti?“ ukazuju na červenomodrobíle kostkovanou klaunskou botu.
„Kdepak, to já si vůbec nemůžu dovolit.“ odpověděl melancholicky Klepkin.
„Dost drahý co?“ všiml jsem si, že nejen vzhled, ale i cena bot je nesmyslná.
„To jo“ přitakal Klepkin „ale o to nejde. Už takhle mě pořád někde bijou a co teprve kdybych nosil takový boty.“
Je fakt, že Klepkin byl bit velmi často. Přemýšleli jsme v kapele, proč neuplyne týden, aby neutržil nějaký šrám. Názory byly různé a každý z nás mohl dát do placu historku potvrzující jeho teorii. Já jsem si vždy myslel, že v případě Klepkinových potyček jde o kombinaci výše zmíněných možností, ale že nezanedbatelný vliv má i místo – Mostecko, kde se život s nikým nemazlí. Sudety, odkud před válkou vyháněli Němci Čechy, po válce zase Češi Němce. Město a na sto vesnic zbořených kvůli těžbě uhlí a všichni obyvatelé sestěhovaní na jedno velké panelové sídliště.
Když jsem viděl Klepkina, jak smutně pozoruje boty, které si z bezpečnostních důvodů nemůže dovolit nosit, řekl jsem mu: „Možná máš pravdu Klepkine a v Mostě je to samej blb, co ti závidí úspěch, to že oni makaj na šachtě a ty si jezdíš po světě s kapelou, jen hraješ a chlastáš. Tak příště až se budeš chtít opít, přijeď za mnou do Prahy. Pudeme někam spolu. Se mnou tě nikdo bít nebude.“
Netrvalo dlouho, ve studiu Michala Davida sem dokončoval album Síla v nás a volá mi Klepkin: „Čau Karle, hele já bych dneska za tebou přijel. Mám chuť se vožrat, ale nechci zase dostat na hubu, tak přijedu za tebou a pudem někam spolu.“
„Jasně, přijeď. Dneska se to úplně hodí – oslavíme dotočnou. Přijeď do studia, poslechneme si mix na perfektní bedny a večer můžem třeba Na Petynku, kde hraje YoYo Band“ navrhl jsem.
„Super“ zaradoval se Klepkin: „Bobík a Šíma mě bít nebudou.“
Jak řekli, tak udělali. Klepkin dorazil, společně jsme si poslechli finální mix, byli nadšení, protože každá nahrávka zní nejlépe ve studiu, ve kterém byla natočena, a spokojení chlapi po práci vyrazili na pivo. Autobus do Prahy měl jet za půl hodiny, tak jsme zaskočili do místní nálevny, která už solidně hučela. Posadil jsem Klepkina k jedinému stolu kde bylo ještě volné místo a šel do výčepu pro pivo, abychom v tom hukotu stihli alespoň jedno. Vracím se s dvěma pivky a vidím, že Klepkin už pilně konverzuje s obrovským cikánem.
„To jsou zlatý ruce“ říká cikán a natahuje přes stůl ruce větší než uhelné lopaty.
„No spíš černý“ řekne Klepkin, chytne cikána za ruce, přiblíží svůj obličej těsně k jeho a upřímně dodává: „Teda s těma bych nechtěl dostat.“
Než se obr vzpamatuje, položím piva na stůl, popadnu Klepkina a vytáhnu jej doslova z jámy lvové.
„Klepkine, ty vole, tebe člověk ani na chvilku nesmí pustit z dohledu. Ten by nás hravě zbouchal voba. To si fakt nejsem jistej, že tě se mnou nikdo bít nebude.“ vrčím na něho a modlím se, aby už konečně přijel autobus, abychom nastoupili dřív, než si ten černej masakrman rozmyslí, co mu vlastně Klepkin povídal.
„Co je, proč jsi mě tak vytách“ diví se Klepkin „dyť´s tam nechal naše piva.“
„Cos mu to tam vykládal, že má černý ruce, jak tě to vůbec může napadnout?“ divím se. I když se známe už hodně dlouho, Klepkin mě vždy dokáže překvapit.
„No von říkal, že jsou to zlatý ruce, ale já si fakt myslím, že byly spíš černý. Viděls, jak byly obrovský? S těma bych vážně nechtěl dostat“ pravil Klepkin.
„Ani já“ souhlasil jsem a s úlevou nastoupil do autobusu, který nás zaveze tam někam, kde nás snad bít nebudou.
Tak pravil Klepk!n
Klepkin vyrůstal s maninkou, jeho otce nepoznal nikdo z nás, ale na dlouhých cestách z Krušných hor do Pyrenejí se prostě semele vše a tak, asi při probírání Klepkinovo bitek, v nás uvízla vzpomínka na Klepkinova tatínka a jeho bitku.
Klepkinův tatínek Karel byl nejstarším synem Soušké hornické rodiny žijící v kolonii Na Karolíně. Děda havíř, babička se v bytě 1+1 starala o čtyři děti, chodila na haldy paběrkovat zbytky uhlí a pro trávu králíkům na mez k sedlákovi do Svinčic, čtrnáct kilometrů tam a čtrnáct kilometrů s nůší plnou čerstvé trávy zpět. Za války byla Souš stejně jako celé Sudety součástí Tisícileté říše a v kolonii vládl německý pořádek, kázeň a řád. Vedoucí bloku, která každou neděli po obědě přicházela zkontrolovat, zda také v české rodině Svatochlápků vládne pořádek, bývala s čistotou příbytku i jejích obyvatel spokojená, ale prohlídku vždy zakončila pokáráním Klepkinova děda: „Franzi, pěkně, čisto máte, ale ještě něco vám chybí. Nikde nevidím obrázek našeho vůdce.“
Zachmuřený děda se bránil stále stejně: „No jo, já vím, ale vždyť to znáte. Pracuju, až mám ruce vytahaný jako opice, stará se taky honí od rána do večera a jen tak tak vyjdeme. Co bych vám povídal – čtyři děti… Nám prostě na obrázek vůdce nezbude.“
Karlík poslouchal výmluvy otce a těšil se, až skončí školu a půjde do učení. Přijde den, on nejstarší syn, opora rodiny, dostane svou první výplatu a vypomůže rodičům.
Slavný den první výplaty nadešel a Karlovi se zdál ještě sladším, protože jeho tatínek měl narozeniny. Bylo po obědě, maminka neváhala obětovat králíka, otec spokojeně bafal z viržinka. Karlík se slavnostním výrazem předstoupil se svým dárkem. Tatínek rozšafně pozdvihl obočí a pomalu začal dárek rozbalovat. Najednou ztuhl, úsměv zmizel. Vydal strašlivý, zuřivý výkřik, vyskočil od stolu, vyrval plaňku z postýlky nejmladšího z rodu Svatochlápků a bušil do Karla hlava nehlava. Celá rodina skočila na otce a snažila se zabránit synovraždě. Když s pomocí sousedů přivolaných děsivým rykem konečně zpacifikovali rozzuřeného otce, podívali se na dárek, který způsobil erupci vzteku. Karlík za svou první učňovskou výplatu koupil milovanému tatínkovi obrázek vůdce.
Na tuto hořko veselou příhodu jsem si vzpomněl vždy, když se nám Klepkin pokoušel vysvětlit, proč ho ti zlí kluci zase někde bili. Díval jsem se na něho a představoval si, že podobně nechápavě se musel tvářit Karlík, když za svůj pečlivě vybraný dárek sklidil strašlivé hrozny hněvu.
Tak pravil Klepk!n
Upozornění: Tato kapitola obsahuje naturalistické zobrazení násilí a není vhodná pro citlivého čtenáře.
Stalo se ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, dávno předtím, než se naše kapela zavázala neposmívat se postiženým. Myslím, že tehdy perspektivní mladí Švábové dodnes s utajeným vzrušením vzpomínají na bandu progresivních primitivů, kteří se už v 90. letech minulého století chovali, jakoby na bílém životě nezáleželo.
Švábové jsou známí zejména tím, že se rozlezli po celém světě, ale na svůj kmen nezapomínají, pravidelně se slétají a druží z podobných kempech, na jakém jsme mučili Klepkina.
Do kempu, sestávajícího převážně z velkých dřevěných srubů, jsme přijeli po vydařeném koncertu společně s partičkou mladých statných Švábů, kteří náš koncert organizovali a pečlivě se o nás starali. Přijeli jsme z noci, a tak si pamatuji jen spoustu srubů, nad každým jiná vlajka – nad naší střechou (vpravo nahoře) vlála vlajka australská. Je to pro náš příběh nepodstatný detail, který uvádím pouze proto, že si z kempu nic jiného nepamatuji.
Rozprostřeli jsme své saky paky po postelích a vrátili se do společenské místnosti, kde se nás Švábové pokoušeli vzdělávat o historii svého kmene a my jsme je na oplátku učili pít kořalku „na koně“, tak jak nás to naučil Richard Tesařík. Byli studenti pilní, ale nepříliš talentovaní a celkem rychle z výuky odpadávali.
První ovšem začal na židli podřimovat mistr výcviku Klepkin. Měl toho za sebou podstatně víc než naši učedníci. Postupně sklonil hlavu na prsa a začal zhluboka odechovat. Kdybychom měli chléb, ukázali bychom Švábům, jak má silné plíce - když mu ve spánku ucpete nosní dírky chlebovou střídkou, srandově se zachmuří, pusu neotevře, ale hrudník začne mohutně pumpovat, až střídky vdechne. Mile se usměje a klidným dechem pokračuje ve spánku. Zajímalo by mě, co se mu z té chvíli zdá.
Chléb jsme neměli, tak Piloun proslídil srub a potřebné nástroje našel z úklidové komoře. Přinesl dva umělohmotné kýble, dva smetáky, smetáček a lopatku na smetí. Zvedl Klepkinovi levou nohu a podložil ji kýblem. On se na židli mírně zapotácel, když rovnováhu opět nabyl, mile se usmál a klidným dechem pokračoval ve spánku. Piloun Klepkinovi podložil pravou nohu kýblem, zvedl levou ruku a do podaží strčil kamarádovi smeták. Klepkin pevně stiskl a držel - stejně smeták pod pravou paži, smetáček do levé ruky, lopatku do pravé ruky. Klepkin stále spí a poklidně dýchá. Švábové se na sebe podívali a rozpačitě se usmáli. Naznačil jsem jim – ta hlavní legrace teprve přijde.
Piloun přiesl Klepkinovu igelitovou tašku. Tu tašku si velmi dobře pamatuji, byl na ní nakreslený směšný potapěč, který se velmi podobal prvnímu československému kosmonautovi a Klepkin z ní nosíval svačiny. Piloun nasadil igelitku Klepkinovi na hlavu, potápěčem napřed a mírně ji na krku utáhl. Sledovali jsme, jak se kresba smrskává, Klepkinovi se nadouvají plíce, Švábové otvírají tlamy a vysoko jim stoupá obočí.
Řekl jsem Pilounovi: „Dej mu vzduch!“. Klepkin se na židli mírně zapotácel, ale nářadí nepustil, mile se usmál a klidným dechem pokračoval ve spánku. Potapěč se vyrovnal, jen Švábové strnule zírali s otevřenou hubou. Netuším, zda je víc překvapila kapacita Klepkinových plic nebo náš veselý a upřímný smích. Pomyslel jsem si, pít neumí, smysl pro humor nemají… Dáme jim druhou šanci, navnímat tu býčí neústupnost s jakou Klepkin bojuje o potřebný kyslík, neprobudí se, udrží vratkou rovnováhu a nářadí nepustí. Nehledě na to, že scvrkávání a vyrovnávání potapěče vypadalo jako slušný animák.
Řekl jsem Pilounovi: „Uber mu vzduch!“. Akce probíhá podobně, potápěč už je k nepoznání, Klepkinova hruď se zvedá a klesá z amplitudě snad 20 centimetrů. Švábové mají oči navrh hlavy, držky už víc otevřít nedokážou, pokukují po sobě a vypadá to, že jen zděšení jim brání zvednout se ze židle a zasáhnout. Najednou Klepkin pustí lopatku, smetáček i oba smetáky, serve igelitku z hlavy a uvidí mě, jak se chechtám. Popadne nejbližší lahev (naštěstí prázdnou, protože Klepkinovi nejbližší lahve jsou většinou prázdné) a hodí ji po mě. Jsem ve střehu, tak uhnu a vybíhám ven ze srubu. Klepkin se nezdržuje dveřmi, vyskočí oknem a jde po mě. Nevím, zda jsme vám to už říkal, ale je opravdu, opravdu rychlý. Já mám silný pud sebezáchovy, tak jsem mu, zatím jako vždy, utekl….
Když jsem se odvážil vrátit do srubu, Klepkin popíjel kořalku, pokuřoval a už celkem klidně pronesl: „Já tě jednou zabiju, ty ču…ku!“. Kapela se smála, Švábové byli přešlí. Snažil jsem se jim vysvětlit, že vše je OK, nic proti ničemu, je to jen rock and roll a my jsme ze socialismu zvyklí mít radost z každé maličkosti. Když se kluci německý uklidnili a opět se usmívali, navrhl jsem přípitek „na koně“. Jen jeden švábský odvážlivec se přidal k přípitku, potom klesl na židli a hlava mu pomalu začala padat na prsa.
Piloun vstal, postavil za Švába kýble, připravil nářadí a urovnával tašku s potápěčem….
Doporučení: Uvedné postupy nenapodobujte, pokud nemáte svého Klepkina!
Tak pravil Klepk!n
Klepkin měl citlivou hlavu.
„Jak citlivou?“ ptáte se.
„Hodně, hodně citlivou,“ povídám.
Máme řadu svědků, naše kolegy sběrače štěstí - Bobíka a Šímu z Yo Yo Bandu nebo celý soubor Khamoro ze Žižkova.
Sběrač štěstí musí být trpělivý a pozorně sledovat, zda štěstí nejde právě okolo a neusmívá se na něho. Různí sběrači preferují různé odrůdy štěstí, ale snad se mnou budete souhlasit, že nejvhodnějším místem pro sběr býval bar v pozdních nočních hodinách.
Například nebožtík Daniel kdysi Konečný, později Nekonečný, před odchodem do baru otevíral lodní kufr plný neuvěřitelně barevných kravat a dlouhé minuty zkoušel jednu po druhé, až vytřídil dvě finální. S jednou kravatou na krku a druhou v kapse odkráčel do baru, kde na toaletách v pravidelných intervalech kravaty měnil. Zrovna jsem si myslel, že se na mě usmívá štěstí v podobě dvou pohledných blondýnek, když se Dan, čerstvě převázaný, vrátil z toalety a tak ukrutně se šklebil, až štěstí odehnal.
„Proč ses na ně tvářil jak debil?“ ptal jsem se rozhořčeně.
„Zkoušel jsem je přebít zespoda,“ vysvětlil mi Dan a já si uvědomil, že možná zahnal štěstí noční, ale stejně pravděpodobně mne ochránil před neštěstím ranním….
Nelze říct, že by Klepkin ze Svaté trojice sběračů Štěstí – ženy, víno, zpěv – dával něčemu přednost. Intuitivně chápal trojjedinost Štěstí, a tak, když mu v kapse nešustily ba dokonce ani necinkaly peníze, soustředil se na víno.
„In Vino Veritas! Pravda zvítězí nad láskou i nenávistí! Nebudeme ukládat poklady do země, ale do sebe,“ pravil Klepkin a všem bylo jasné, že tato noc nebude krátká.
Není lehké pro nemajetné ukládat poklady do sebe. Chudý sběrač musí osvědčit tah na branku, v případě nutnosti improvizovat, ale neztrácet cíl ze zřetele a dotáhnout úkol do konce. Tak jsme objevili Klepkinovu nadlidskou citlivost hlavy.
„Kůže je oknem do zdraví našeho těla a světa emocí,“ začíná Klepkin svůj výstup.
„Dnes se podíváme na významnou vlastnost kůže, a tou je citlivost. Stupeň citlivosti je na různých místech těla odlišný, závisí na koncentraci nervových zakončení v dané části pokožky,“ přednáší, chytrý jako rádio, a mne napadá, že by byl ochotný i schopný za lahev dobrého alkoholu vystudovat medicínu.
„Všichni znáte přísloví, jako jsou: není ve své kůži, dostat se někomu pod kůži, o lidech necitlivých říkáme, že mají hroší kůži…“ odmlčí se a ukáže prstem na sebe: „a já, Bavítor I., vám dokážu, že mám nejcitlivější hlavu ze všech. Můžete začít uzavírat sázky - zde s mým osobním manažerem.“
Je řada na mě, abych na dobrovolnících názorně demonstroval citlivost hlavy běžného člověka. Závěr – člověk obyčejný není schopen rozlišit dotek malíčku od doteku palce.
Uzavřeme s Bobíkem a Šímou sázku o panáky, že náš bubeník se svou citlivou hlavou rozdíl spolehlivě rozezná. Položím Klepkinovi na hlavu ukazováček.
„Palec,“ hlásí Klepkin.
„Správně,“ vykřiknu nadšeně. Mrknu na Bobíka a Šímu: „To čumíte co? Objednejte panáky.“
Yo Yo Bardi poněkud zaraženě objednají, napijem se. Šíma chvilku přemýšlí a pak řekne: „Rád bych to viděl ještě jednou. Jestli jsem to správně pochopil.“
Další sázka – malíček – Klepkin odhadne na ukazováček, porota (já) rychle odsouhlasí a je tu další runda na cizí účet. Šíma zůstane nad věcí: „Chápu, tuhle hru asi nejde vyhrát. Nejsem milionář, dál nehraju.“
„Nic si z toho nedělejte,“ utěšuje kamarády Klepkin. „Já ani sám nevím, jak to vlastně dělám. Mám prostě hrozně citlivou hlavu."
Na srazu před další spanilou jízdou vyhlíží Klepkin rozmrzele a rozpačitě. „Co je ti Klepkine? Vypadáš zaraženě jako vidle do hnoje,“ vyzvídám, co se dělo v mezidobí, kdy jsme se neviděli.
„Ale, nevím co se mnou je,“ povídá otrávený Klepkin. „Nějak mi přestala fungovat hlava. Včera v Kahanu mi docházely prachy, tak jsem zkusil pár sázek na hlavu… Všechno jsem prohrál, a ještě se mi vysmáli.“
„No vidíš, ty vole. To jsi celej ty,“ peskuju kolegu sběrače. „Důvěřivej jako malý dítě. Kdo tě hlídal, když jsem tam nebyl? Co když jsi všechno uhádl a oni ti bezostyšně lhali? Ty si vidíš na hlavu? Co jsem ti říkal – nezkoušej to nikdy sám, nikdy! Nikdy nesázej na hlavu bez svýho manažera!“ rozčiluji se naoko.
„Hm možná máš pravdu,“ připustil nijak nadšeně Klepkin „ale radši už to hrát nikdy nebudu.“
Milosrdný čas naštěstí zhojí i hlubší rány a my měli možnost ještě jednou využít Klepkinovy citlivé hlavy, tentokrát ke smíření rozhněvaných etnik.
Na počátku devadesátých let jsme vyráželi na festival do Švýcarska, kde se ve městečku Winterthur měla představit česká kultura. Nic moc jsme o akci nevěděli, jen že z české strany, v rámci úspor za dopravu, bylo rozhodnuto, ať na Žižkově do autobusu nabereme romský soubor Khamoro.
Přijedeme na náměstí a začne mumraj. Do autobusu lezou a opět vylézají děti, kluci, holky, chlapi, ženský, dědkové, báby – veselo, rušno, hemžení. Nakládají cimbál, basu, tašky, batohy – hlučno, rušno, hemžení. Nervozita pomalu stoupá.
„Ty nejedeš,“ rozhoduje tetovaný náčelník. „Proč já, ať nejede Eržika,“ odmítá přijmout rozhodnutí výrostek poněkud při těle.
„Eržika je hubená, ta se vejde,“ vysvětluje náčelník a dost rozčileně se obrátí na mě: „kolik vás tu vlastně je?“
„Nás je dvanáct, ale kolik je vás?“ nechci se dostat do defenzivy.
„Nás je hodně, ale my jsme soubor,“ odpovídá tetovaný.
„A my jsme co?“ ptám se.
„Vy jste jenom kapela,“ zní, jak se později ukázalo, logická odpověď.
Tetovaný byl primáš cimbálovky, která doprovázela skvělé představení – cikánská svatba a cikánský pohřeb – na kterém všichni účastníci souboru: děti, kluci, holky, chlapi, ženský, dědkové, báby tančili, zpívali a snad skutečně prožívali lásku, svatbu, zradu, žárlivost, vraždu a pohřeb. Vše s temperamentem a opravdovostí, kterou nejde naučit. To není divadlo, které hraje, zpívá a tančí, to je sám život. Kdybychom na Žižkově přistavili dva autobusy, naplnili by je děti, kluci, holky, chlapi, ženský, dědkové, báby a všichni by uměli na podiu prožít lásku, svatbu, zradu, žárlivost, vraždu a pohřeb.
Jsme za hranicemi, naše obstarožní Karosa hladce klouže po německé dálnici. Několik společně vypitých lahví kořalky uvolnilo atmosféru, ale doopravdy nás spřátelila až Klepkinova citlivá hlava.
Několikrát jsme kolegům sběračům předvedli scénku - malíček na Klepkinově hlavě: „Co je to?“
„Palec,“ praví věštecky Klepkin.
„Správně,“ potvrdím. Raději se nesázíme, jen společně pijeme z různých neustále se zjevujících lahví a smějeme se.
Zatímco znavení tygři postupně odpadají a usínají, neúnavní cikánští sběrači štěstí drnkají na kytary, přihýbají si z lahví, co chvilku někomu přiloží jeden z prstů na hlavu a ptají se: „Co je to?“ „Prst,“ odpovídá dotčený a všichni se šťastně smějí.
Tak pravil Klepk!n
Laskavý čtenáři, předpokládáme, že jsi inteligentní, moderní člověk, milující svou vlast a její představitele. Máš chytrý telefon a znáš Písmo svaté - co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha. Ani první ze Dvanácti, Šimon Petr, nestojí a není Skalou vlastní silou a dokonalostí, nýbrž jedině milostí svého Pána. Buď i Ty milosrdný k prostému pasáčku šelem, který, sveden pýchou, na cestě za štěstím zapřel svou vlast, tak jak Petr Krista.
Nyní se kaje, zděšen vlastním selháním. Cítí stud a touhu po obnovení přerušeného vztahu s Tebou. Nehledej spravedlnost v mediálním světě a u voleb ujisti Klepkina o svém odpuštění.
Bratr Jan hraje na zvony v metodistickém kostele městečka Norwalk ve státě Connecticut. Bydlí na faře, kde má k dispozici několik místností, a protože z Norwalku je to vlakem do New Yorku chvilička, střídají se u Honzy návštěvy využívající možnost ubytování zdarma.
„Čau Karle!“ volá mi Klepkin. „Letíme s Býkem do států k tvýmu bráchovi. Nechceš letět s námi?“
„Díky, že mě zveš na cestu za mým bráchou,“ reaguji s mírnou ironií. Je to zbytečný, já vím, ale nějak si neumím pomoci.
„Pojeď,“ láká mě kamarád: „vím, kde mají v New Yorku dobrou plzeň.“
„Ne díky, dobrou plzeň si dám U hrocha a do Států letím v listopadu. Teď ani nemám čas,“ ukončuji diskuzi a naše osudy se dále odvíjejí, každý po svém.
…
Je indiánské léto, sedím s bratrem na terase Norwalk Boat Clubu jen v tričku. V klidu popíjíme a líně pomlouváme život, jak rychle běží, nic se nezměnilo a vše je horší, než bylo.
„Honzo, jak vlastně proběhla návštěva Klepkina?“ ptám se, ne, že by to bylo tak důležité, ale teď mám času dost.
„Hrůza,“ povídá brácha: „on se vůbec, ale vůbec nezměnil. Přivedu ho sem do Boat Clubu a lidi na něj ze zdvořilosti – How Do You Do? a Klepkin – I´am France! Já nevím, co to se mnou je, ale i v dospělým věku se pořád dokážu stydět za ostatní.“
…
Potkávám se s Klepkinem U hrocha. Plzeň je výborná, řeči plynou, já neodolám a zeptám se, proč za velkou louží zapřel svou vlast - ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou zemi, zemi jedinou a prohlásil se býti Francií.
„Víš Karle, já už jsem dospělej chlap, a když už se musím stydět, tak jen sám za sebe. Já si umím udělat ostudu sám. Nepotřebuji, aby mě, zrovna v tomhle někdo reprezentoval.“
„Myslíš třeba našeho prezidenta?“
„Jasně, že jo. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Tyhle lidi Zeman reprezentuje výborně. Ale co my ostatní?“
„No, volba byla přímá a demokratická. Sami jsme si ho zvolili.“
Klepkin jen povzdychne: „No právě…“
Tak pravil Klepk!n
Ještě dříve, než se nám povedlo vycestovat na západ, získávali jsme první zkušenosti se zahraničními koncerty v zemích socialistického typu. V Polsku, Bulharsku nebo Rusku jsme necítili komunikační problém a vystačili si s češtinou, občasným ve škole pochyceným ruským slovíčkem a pokusem o ruskou výslovnost, která zejména Rusy mátla a trochu ztěžovala jinak hladké porozumění.
Bylo zajímavé sledovat Klepkina na Dnech Prahy v Moskvě, jak prodává ruským vekslákům plavky Adidas, které jemu byly už malé, ale pro vyzáblé ruské obchodníky, kteří si adidasky postupně zkoušeli u nás na hotelovém pokoji, byly obrovské.
V Budapešti, když chtěl koupit hračku chodícího prasete, lezl po čtyřech a k úžasu ostatních zákazníků chrochtal, načež se ukázalo, že ohromená prodavačka mluví slovensky.
K rozhodnutí, že se nadále nebudeme spoléhat pouze na indiánskou posunkovou řeč a celá kapela se musí naučit alespoň základy angličtiny, jsem definitivně dospěl na zájezdu v Severní Korei, kde jsem si všiml, že Klepkin na domorodce řve v infinitivech: „Já tobě nebo tobě to říkat! Já vás od sebe nepoznat!“ v domnění, že zjednodušení gramatiky a vyšší intenzita projevu napomohou pochopení smyslu.
V době kdy jsme chodili do školy, byla povinná ruština a na středních školách volitelná němčina nebo angličtina. Vzhledem k našemu bydlišti v Sudetech jsme si většinou vybírali němčinu. Jezdili jsme kupovat boty do Drážďan a myšlenka, že bychom někdy navštívili Anglii nebo dokonce USA zaváněla kontrarevolucí.
Nyní jsme si tedy pořídili školní sešity a společně najali učitelku angličtiny. Sedíme v Neprakta klubu, kde jsme s kapelou zkoušeli, okolo naší paní učitelky a začínáme s výukou anglického jazyka, abychom na tour po Německu nevypadali úplně tak blbí, jak jsme byli.
Paní učitelka řekne: „Začneme časováním slovesa To be: I´Am.“
Všichni (kdo ví jak) si zapíšeme poznatek do notýsku.
Klepkin zvedne ruku a ptá se: „Co je to?“
Učitelka: „Já jsem,“ a pokračuje: „You are.“
Zapíšeme poznatek do notýsku.
Klepkin zvedne ruku a zvídavě se ptá: „Co je to?“
Učitelka: „Ty jsi“ a trochu znepokojena pokračuje ve výuce: „He is.“
Klepkin: „Co je to?“
Paní učitelka se nervózně zavrtí a tázavě se na mne podívá. Mimikou a gestem jí naznačím, že nejde o provokaci, ať v klidu pokračuje. Chápu, že je z Klepkina nesvá. To byste ho, démona, museli vidět, s jeho brýlemi – chybějící nožička nahrazena gumou od trenýrek a obrovské oči za skly jak dna od jogurtů, obrovské, mrkající oči nad zuby s mezerou na tužku Kohinoor…
Pro mne bylo Klepkinovo mrkání užitečné. Když jsem kapele něco vysvětloval a on zamrkal, věděl jsem, že nerozumí tomu, co vykládám, tak jsem začal znovu a jinak. Když nemrkal, pochopil, když pochopil on, pochopili všichni.
Paní učitelka konečně dostala s časováním slovesa To be až do finále: „They are.“
Klepkin se naposledy zeptal: „Co je to?“
Paní učitelka znaveně odpověděla: „Oni jsou,“ potom vytáhla z tašky učebnici anglické konverzace, doporučila nám, abychom si ji pořídili a jako příklad přečetla: „ I’m about to go and pick up some tea – právě se chystám jít si na čaj.“
Klepkin zvedne ruku: „Paníčelko, promiňte, ale takové věci já nepotřebuju – já jsem, ty jsi, on je, pití čaje – to mě nezajímá.“
„A co vás zajímá?“ ptá se učitelka.
„Důležitý věci,“ povídá Klepkin, třeba: „dal bych si pivo, nebo kolik stojí cigarety?“
Další hodinu už jsme s paní učitelkou neměli.
Zajímavé ovšem je, že první, kdo se domluvil v Německu, byl Klepkin. Zejména, když jsme měli hlad nebo udeřila žízeň, Klepkin se domluvil všude, kde jsme se ocitli – německy, anglicky, rukama, nohama.
Těžké časy smečce nastaly, když se Klepkin jako jediný naučil francouzsky. V časech volna, kdy jsme unikli z mateřské péče francouzské manažerky, se Klepkin stával naším mluvčím. S napětím jsme odečítali z francouzských tváří, zda nám Klepkinův projev věstí trapas, katastrofu nebo Liberté, égalité, fraternité … a jedem!
Tak pravil Klepk!n
Znáte amerického herce Jacka Blacka? Pokud ne, najděte si film Králové ro(c)ku. Uvidíte dokonalou repliku Klepkina. Obličej, mimika, postava, energické pohyby, způsob zpěvu, prožívání hudby, charisma… to je prostě Klepkin. Netuším, jak to příroda zařídila, ale je to tak.
Často mne udivovala vysoká úroveň Klepkinových známostí. Sílu jeho přitažlivosti jsem částečně pochopil, když slovenská studentka architektury Zuzana po zhlédnutí našeho koncertu obdivně pronesla: „Vieš čo, to je úplne vidno, aký je ten bubeník inteligentný človek.“
V Neprakta klubu dělával Roman Pantlík vtipná pásma čtených povídek, scének a písniček. Pořad se jmenoval Jen pro tebe a Laura zde měla světovou premiéru. Na jednom z večerů tančil zavalitý tanečník v bílém trikotu s korpulentní tanečnicí v černém trikotu. Z gramofonu zněl Čajkovského koncert B moll a tanečník s očividnou námahou prováděl zdvihačky s těžkou nejméně stokilovou tanečnicí. Mohla by to být laciná studentská recese, nebýt ladných, nebojím se říci graciezních pohybů baletky v černém. Seděl jsem v první řadě a byl poněkud znepokojen koketující děvou, která na mne spoza dlouhých řas vrhala svůdné pohledy, blýskala očima a smyslně se usmívala rudými namalovanými rty. Až při závěrečném potlesku jsem v baletce poznal Klepkina. On je múzami políbená postava, která ve vás probudí instinktivní sympatie a nedáte-li si pozor, podlehnete jeho kouzlu.
Hráli jsme benefiční koncert pro Amnesty International ve městě Limoges v Nové Akvitánii. Koncert dopadl výborně a tak jsme nadšeně šli do místních barů, posbírat trochu štěstí, poznat noční život města a jeho obyvatele. Manažerka nám kladla na srdce, ať to dnes nepřeženeme, že jsme na zítřek pozvaní panem starostou na oběd a měli bychom být společenští.
V neděli pasáčci šelem podle zasedacího pořádku obsadili místa u slavnostní tabule a byli zvědaví, co jim den po boku honorace departementu Haute-Vienne přinese.
S Klepkinem jsme seděli naproti paní starostové a během oběda byli nuceni rozprávět s ní a jejími přítelkyněmi. Konverzace probíhala v anglickém jazyce, jiná možnost nebyla. Naštěstí nás partnerky znalostí angličtiny nijak zvlášť nepřevyšovaly.
Paní starostová: „Obdivuji Milenu Jesenskou. Své dceři jsem dala jméno Milena podle této výjimečné ženy.“
Klepkin: „Jo tu znám. To je slavná sportovkyně.“ Všichni se zasmějí.
„Ale ne Klepkine, to je novinářka. Překládala Franze Kavku do češtiny,“ upřesňuji.
Klepkin: „Kavku znám. Ten žije v Paříži.“ Všichni se zasmějí.
Já: „To asi ne. Kavka je dávno mrtvej.“
Klepkin: „Ale někdo od Ká v Paříži žije. Kudrna nebo tak nějak.“ Všichni se smějí.
Celá vážená společnost se k nám se závistí otáčí. Zatímco oni mluví zdvořile, tiše, důstojně, všichni vědí, co kdo řekne a nikdo se nebaví, u našeho stolu zní zvonivý smích okouzlených žen.
Odpoledne, po dlouhém obědě o mnoha chodech, se pasáčci šelem loučí. Paní starostová mi tiskne ruku a povídá: „Víte, já vám musím závidět vašeho přítele. On je tak neuvěřitelně vtipný. Každou chvíli, i uprostřed vážné konverzace, řekne nečekaný vtip, všichni se naplno rozesmějí, on jen mrkne a zachová klidnou tvář. To je úplně vidět, jaký je to inteligentní člověk.“
Tak pravil Klepk!n
„Tebe nemám rád! Nesnáším diktátory. Jako je Hitler, Stalin a ty!“ naváží se do mne podsaditý vousáč. Neznáme se osobně, jen od vidění, myslím, že dělá technika v Mosteckém divadle. Jsem zvyklý, že se do mě občas někdo naváží kvůli mé arogantní eleganci, ale diktátorství? Stalin a strýček Adolf?
Podívám se mluvkovi do očí, abych poznal, jak si stojí. Chlapec nemá v očích agresi ani vztek ani zlobu, jen opilecký smutek. Dávám se s ním do řeči, chci přijít na to, čím jsem si vysloužil srovnání s nechvalně proslulými socialisty.
Souhlasím, že v standardní demokracii se žije lépe, my ovšem žijeme v lidové demokracii, to, navrhuji nesrovnávat. Stejně jako umělecký diktát nelze zaměňovat s diktaturou proletariátu.
V umělecké tvorbě jde o jedinečný pohled a zprůměrováním rozdílných názorů se k originálnímu pojetí nedostanete. Ve vážné hudbě hudebníci následují dirigenta, jehož gesta určují vyznění skladby. V punku, který má vždy blízko k anarchii, něco jako institut dirigenta neexistuje. Vše se rozhoduje dohodou nebo hádkou, což neprospívá výsledku ani pohodě kapely.
„Lépe inteligentní teror než dobrá vůle hloupých,“ pravil Klepkin a já se skláním před jeho hlubokou moudrostí. Statut vůdce smečky si musíte vydobýt.
Ale pozor! Kapela nejsou jen zkoušky, koncerty nebo nahrávání. Kapela na turné je především smečka individualit na cestách, pasáčci šelem v autobuse, na baru, na hotelu, sběrači štěstí v ulicích cizího města.
Jsme kluci ze Sudet, autorita nás provokuje k neposlušnosti, vzájemně však uznáváme hodnotu a důstojnost všech členů smečky a tak se, mimo uměleckou tvorbu, řídíme přímou demokracií.
K demokracii neodmyslitelně patří kapitalizmus, který nyní po Sametové revoluci budujeme v republice a samo sebou také v kapele.
„Úspěch kapitalismu spočívá v tom, že uvolňuje obrovský potenciál síly skrytý v principu interakce a organizace a tím umocní náš potenciál invence a představivosti, iniciativy a tvořivosti,“ pravil Klepkin.
Jdeme s kytaristou, známým jako Sedící Býk, na sraz kapely. Zastavíme v trafice, já si koupím deník Sport a Býk si kupuje cigarety Start.
„Cože, ty kouříš Startky?“ divím se. Sedící Býk je gurmán a v ničem se nešidí.
„Ne, to je pro Klepkina.“
„Copak on kouří Startky?“
„Ne, ale pořád jen somruje a nikdy si nekoupí cigára. Tak tady mám ameriky pro sebe,“ ukazuje na levou kapsu: „a tady Startky pro Klepkina,“ ukáže na pravou kapsu.
Čekáme na místě srazu, Sedící Býk labužnicky pokuřuje Camelku. Přichází Klepkin, pozdraví nás, zavětří a poprosí: „Kámo, dej mi cígo.“
Kytarista se na mě podívá, sáhne do pravé kapsy a nabídne Klepkinovi Startky.
Klepkin se ušklíbne: „To jsou Startky? To si radši vezmu svoje,“ a vytáhne z kapsy balíček amerických cigaret.
Kapitalistické návyky již máme. Demokracie je větší oříšek.
Po snídani opouštíme penzion v Limoges a máme před sebou volný den. Hrajeme až zítra v růžovém městě Toulouse, v klubu Le Bijou.
Demokraticky je předložen návrh - pojedeme na Cap Ferret v Arcachonském zálivu. Slané vody oceánu, jemný písek a borové lesy. Vezmeme to přes Bordeaux, kde nakoupíme dobré víno, bagety a sýry. Budeme plavat, relaxovat a vyspíme se na písečných dunách. Cesta tam je asi na tři a půl hodinky. Zítra do Toulous je to tři hodinky, pojedeme rovnou na zvukovou zkoušku, takže do oběda se můžeme koupat a slunit. Celkem najedeme asi 600 km.
Demokraticky je předložen protinávrh – pojedeme do Andorry, to je podle rozlohy nejmenší země na světě, a mají tam všechno levnější než ve Francii. Nikdo z nás tam ještě nebyl a čekají na nás super nákupy. Včetně cesty do Toulouse najedeme asi 640 km a v autobuse strávíme okolo sedmi hodin.
Těsnou většinou vyhrálo koupání a pobyt na písečných dunách. Sluníčko svítí, den jako malovaný a smečka pasáčků šelem míří na západ k moři. Jedeme asi devadesát minut, obloha se zatáhla a prší, prší, jen se leje.
Vůdce opozice, Sedící Býk vyvolá nové hlasování. Většinou jednoho hlasu vyhrají levné nákupy v knížectví Andorry. Otáčíme autobus a jedeme na východ. Jedeme asi dvě hodinky, přestalo pršet a sluníčko na nebi bez mráčku paří do naší neklimatizované Karosy. Teplo, horko, vedro - nespokojené mrmlání se nese smečkou.
Další hlasování dopadlo podle předpokladu opět velmi těsně. Řidič nevrle otáčí autobus směr Arcachonský záliv. Jedeme na západ…
Opakovaně jsme hlasovali, přímou demokracii procvičili, ale nikam nedojeli a vyspali se v autobusu na parkovišti, kdesi uprostřed trojúhelníku Limoges – Bordeaux – Toulouse.
Skončila francouzská část turné, odjíždíme z koncertu ve vinařském městečku Éperny. Koncert byl opravdu povedený, večeře náramná. Nyní pojedeme celou noc z departementu Marne v severní Francii do Hamburku, kde nám v klubu na Reeperbahnu začíná německá část turné.
Jsem nanejvýš spokojený. Dosavadní koncerty dopadly skvěle a Karosa sviští po dálnici vstříc dalším dobrodružstvím. V autobuse je ticho, většina smečky už spí a já si se zalíbením prohlížím dar, který jsme dostali od slavného vinařství Champagne de Venoge: Princes Blanc De Blancs, Princes Blanc De Noirs, Princes Extra Brut a Princes Rosé - etikety elegantních lahví vzbuzují respekt.
Nejsme znalci kvalitního pití, jsme sběrači štěstí a život nám zatím, pokud jde o víno, dopřával hlavně kvantitu. Jsem hrdý na smečku, která si jednomyslně odhlasovala, že tato skvostná šumivá vína nebudeme pít teplá z lahve v drkotajícím autobuse, ale slavnostně je otevřeme na křtu alba! Dobře vychlazené šampaňské víno z elegantních skleniček! Jako páni…
Ráno, když se budím ze sna, slyším povědomé cinkání prázdných lahví. Zvednu oči a ano, krásné lahve jsou prázdné, vypité – teplé šampaňské, z lahve, v noci, zatímco jsem klidně spal.
Zavrčím: „Kdo to vychlastal?!“
„Já a Sedící Býk,“ potvrzuje Klepkin mé podezření.
„Jak je to možný?! Vždyť jsme si odhlasovali, že to otevřeme až na křtu?“ ptám se, i když už je to asi jedno.
„No my jsme revokovali hlasování. Zeptal jsem se, kdo je pro to vypít Princes Rosé. Většina se zdržela hlasování, my s Býkem jsme byli pro. No a takhle, většinou dvou hlasů, padly postupně všechny čtyři…,“ vykládá Klepkin, úplně klidný, neboť demokratické principy byly dodrženy.
Díky pánu Bohu, že v tvorbě fungovala diktatura. S demokracií bychom se nedostali ani za hranice okresu.
Tak pravil Klepk!n
Nevím, jestli jsem vám to už říkal, ale skoro všechny „veselé historky z natáčení“ jsou mnohem zábavnější ve vzpomínkách, než když opravdu probíhaly, a smějí se jim hlavně ti, kteří se jich nemuseli účastnit. Kolikrát se člověk snažil tvářit, že neexistuje, potil se a nevěděl jak zařídit, aby zmizel a nebyl účastníkem dalšího z nekonečné řady trapasů vyvolaných aktivitou nezkrotného a nevypočitatelného démona.
…
Laura a její tygři ještě zdaleka nebyli známí, měli jsme za sebou pouze pár koncertů a já pozval slečnu z Prahy na víkend do Mostu. Šli jsme do jedné z mála slušnějších mosteckých restaurací na večeři. Sedíme ve vinárně Na Zahražanech, jak se lokál druhé cenové skupiny jmenoval a já bych nám rád objednal.
Vrchní se na mne tázavě podívá a ptá se: „Nejste vy náhodou ze skupiny Laura a její tygři?“
Jsem překvapen a také trochu polichocen: „Ano,“ přikyvuji s úsměvem.
„Tak vám nic nedám. Běžte pryč, tady nic nedostanete,“ prohlásí vrchní rezolutně.
Jsem zaskočen, než se vzpamatuji, vrchní pokračuje: „Včera tu byl váš bubeník a utekl bez placení. Laura a její tygři tady nic nedostanou!“
Vzdávám to a potupně, bez úsměvu, odcházíme. Nemám sílu slečně cokoliv vysvětlovat, protože sám nedokážu pochopit, jak je možný, že Klepkin uteče bez placení z hospody, která se nachází v přízemí paneláku, kde bydlí.
…
Vracíme se v noci z koncertu do penzionu v podhůří Alp. Chvilku něco řeším s řidičem, a když přijdu do kuchyně, Klepkin se Sedícím Býkem zpracovávají kouřící mísu špaget.
„Chceš ochutnat?“ nabízejí nezvykle ochotně.
Opatrně (je to horké), zkouším špagety s neznámou, ale moc dobrou pálivou omáčkou.
„Výborný, opravdu výborný,“ chválím kluky. Klepkin byl vždy šikovnej v kuchyni.
„Hm a kdy jste to vlastně stihli uvařit? Vždyť jsme přijeli teprve před chvílí?“ jímá mne podezření.
„No, to nejsou naše. To je domácích, asi oběd na zítra,“ upřesňuje Býk.
„Cože? Vy žerete špagety domácích?“ nechci věřit, ale skutečnost je neúprosná, to nemohli stihnout uvařit. Prostě jídlo ukradli.
„Ale ty jsi jedl taky,“ usadí mne Klepkin a spokojeně dál ochutnává z hrnce, vědomý si skutečnosti, že jako kapelník a spoluviník, musím situaci řešit já.
Mezitím přichází další členové smečky, ochutnávají a zásoba špaget je menší a menší, až pasáčkové šelem usoudí, že nejlepší bude špagety dojíst a nádobí umýt.
Ráno před snídaní vysvětluji německému manažerovi, že jsme „omylem“ snědli domácím špagety. Winfried mi nerozumí. Opakuji, že jsme v noci po koncertě snědli domácím oběd. Winfried mi nerozumí, bezradně krčí rameny a nechápe. Rozumí slovům, ale nechápe smysl.
…
Je pondělí a na hotýlku kde bydlíme, je zavřený bar. Pan domácí, který v sobotu viděl náš koncert, nás zve na panáka. Rádi si dáme a do druhé nohy taky. Nechci, aby sympatický majitel hostil naše sací komando, a navrhuji, že další rundu platíme my. Pan domácí se nejprve brání, ale nakonec dojednám slušný kompromis – další pití platíme my, ale jen za nákupní cenu. Jak to tak bývá, když nic neplánujete, často vznikne perfektní zábava. Bohouš vezme akustickou kytaru, přichází paní domácí s dospělou dcerou, zpíváme, kluci tančí polku, valčík, tango s veselými Francouzkami.
Po půlnoci si všímám, že Thierry, jak se jmenoval náš hostitel, docela zívá a tak nabídnu, že ukončíme večírek, který se již pěkně rozjel. Thierry s povděkem nabídku přijímá a dohodneme si půl hodinku na dopití drinku. Ohlásím kapele, že budeme končit, protože domácí už jsou unavení a zatím co my se můžeme zítra dospat, jim začíná pracovní den.
Klepkin nesouhlasně zavrtí hlavou, přijde k Thierrymu a něco mu šeptá do ucha. Nevím co, a nemám takovou fantazii, abych na to přišel. Neslyšená slůvka radikálně změnila situaci. Hostitel ztratil ospalost i šarm a zařval jako tur. Nenechal se uklidnit, nechtěl už nic slyšet, jen napřaženou rukou ukazoval k východu a řval: „Ven! Všichni ven! Vypadněte! Ven! Všichni ven!“
Vypadli jsme jak zpráskaný psi.
„Pro Boha živýho, co to zas bylo?“ nechápu příšerný zvrat nálady.
„Ale, von byl divnej,“ krčí rameny Klepkin.
„Jak divnej, byl dobrej, perfektní, dokud jsi mu něco neřekl. Cos mu řek, čím si ho tak nasral?“ zajímám se.
„Nic, to víš, když má člověk v paštice,“ vykrucuje se průserář.
„No, něco jsi mu šeptal a on se pak strašně nasral a bleskově nás vyhodil,“ upřesňuje Sedící Býk.
„No… já vážně nechtěl kluci,“ brání se Klepkin.
„No ty vole, to by nám ještě scházelo, abys chtěl!“ uzavírá diskuzi Bohouš.
Nikdy jsme se nedozvěděli, čím Klepkin vyvolal tak prudkou reakci Thierryho. Ani po letech jsme se z démona nic nevyrazili. Tvrdí, že to zapomněl. Když se nechcete stydět až za hrob, je nejlepší „duševně“ se odpojit, nepátrat, neřešit, nepřemýšlet a nepamatovat si. Klepkin umí zapomínat, dobře ví, že špatná paměť rovná se čisté svědomí.
Tak pravil Klepk!n
Pokud jsi laskavý čtenáři četl některou z povídek o bubeníku Klepkinovi, jistě Ti došlo, že jsme často byli vystrašení do morku kostí. Vyděšení ze situací, ve kterých se pod vedením mocného démona ocitáme a není úniku. Jsme zcela bezmocní - střízlivý Klepkina nezastaví, opilý zvládá stresové situace snadněji, ale ráno bývá o to horší…
V listopadu nás čeká opravdu dlouhé turné, projedeme Francii křížem krážem - od severu k jihu, od východu na západ a tentokrát hrajeme každý den. Bude to pořádná fuška - jednatřicet koncertů během jednatřiceti dní! Divíme se, že se bude hrát i v pondělí a úterý. Který klub je otevřený a kdo přijde na koncert počátkem pracovního týdne?
Naše francouzská manažerka Francoise má bezvadný nápad – budeme hrát benefiční koncerty v kriminálech. Hrát budeme sice zadarmo, ale správa věznic nám zaplatí ubytování před a po koncertě, plus večeře. Hlavní je, tvrdí Francoise, že to bude skvělá reklama pro Lauru a její tygry - muzikanti ze země prezidenta a bývalého politického vězně Václava Havla přinášejí kulturu do francouzských kriminálů.
Ani nevím, jestli se těším. Co všechno se může stát? Vždyť Klepkin dokáže vykouzlit chaos a zmar z ničeho a teď kriminály? V noci se mi zdá, že Klepkin sežral dozorci pendrek, dostali jsme doživotí kdesi v tropech a celá kapela je na jedné cele s Motýlkem… uf!
Tour začínáme ve městě Tours. V natřískaném klubu nefunguje klimatizace a tak o přestávkách ždímáme propocené košile a vyléváme pot z polobotek. Nevadí, jsme masožrouti! Úspěch je! Hurá!
Každý den jdeme s Francoise a tlumočnicí, studentkou výtvarného umění Martinou, na interview do lokálního rádia. Rozhovory jsou stále stejné – proč se jmenujeme Laura a její tygři, jak se nám líbí ve Francii, proč jsme se rozhodli dělat benefiční koncerty pro francouzské odsouzence a jaký je rozdíl v hraní pro civilní publikum a pro trestance. Po několika kolech rozhovorů tlumočnice umí odpovědi zpaměti.
V Paříži při rozhovoru pro Radio France International mne popadne čert a domluvím s Martinou, že nebudu Česky odpovídat na položené otázky, budu mluvit nesmysly a dělat si legraci, ale Martina bude Francouzsky říkat již naučené odpovědi.
Jak řekli tak udělali… Redaktorka se poctivě ptá, proč se jmenujeme Laura a její tygři. Martina přeloží otázku a já povídám: „Klepkine, kolikrát ti mám říkat, dej si pod skleničku s vínem podtácek, necháváš na nábytku kruhy! A ty Hábo se netlem!“
Martina Francouzsky vysvětlí, proč se kapela jmenuje, jak se jmenuje. A tak dále, a tak podobně. Kluci z kapely mi potvrdili, že jim to z počátku při poslechu rádia připadalo vtipný, ale přešel mě humor, protože nastala část, kdy do rádia volají diváci. První se dovolal Čech, který nás poslouchal někde v Hamburku. Radio France International vysílá hlavně do světa a tak nás mohlo slyšet docela dost lidí, kteří umějí jak francouzsky, tak česky. Nebyl to vždy jen Klepkin, kdo dělal ostudu.
Dnes nás čeká první koncert v kriminále. Je to těžký kriminál v Chateauroux, pro odsouzence na dvacet a více let. Už jenom dostat se dovnitř je slušná detektivka. Projíždíme autobusem postupně třemi masivními ocelovými branami. Část policajtů nás šacuje, musíme vyložit a rozbalit nástroje, ostatní vše ostražitě sledují. Ostřelovači ve věžích mají v rukou zbraně.
Jsme konečně na sále, kde máme vystupovat. Zjistíme, že zde není druhý východ. Až nastoupíme, přijdou kriminálníci. Až dohrajeme, vězni odejdou a teprve potom můžeme odejít my. Není kam se schovat, není kam utéct.
Když policista, který nás má na starosti uvidí, jak si Ilona namalovala pusu na rudo a jak má krátkou sukni, upřímně se vyděsí a rezolutně donutí Ilonu utřít rtěnku a obléci kalhoty. Vysvětluje, že tady v Chateauroux jsou zavřený těžký zločinci, vrazi, drogový dealeři, násilníci a někteří už přes dvacet let neviděli živou ženskou.
Gangsteři nastupují. Jedni jsou ostříhaní nakrátko, druzí mají dlouhé vlasy, většina je tetovaná. Potřásají si rukama a objímají se, přesně tak, jak to známe z akčních filmů. Opravdu vzbuzují respekt. Když se všichni zločinci usadí, spustí Laura a její tygři koncert.
Najednou naše choreografie, například jakoby střílení ze samopalu při textu „atentát chystá terorista“ nebo sbor v Síle v nás: „You taste your freedom, Now here we go, It is so amazin Everybody´s free, Dance you man dance under sky“, dostávají jiný, silný smysl. Sleduji reakce kriminálníků - jsou normální. Tleskají, smějí se střílení ze samopalu, na výzvu „ochutnejte svou svobodu“ jen smutně zvednou ruce, vykřiknou a pokrčí rameny. Postupně ztrácíme ostražitost a hrajeme naplno, běžný koncert pro běžné publikum.
Koncert pro pány, kteří již dlouho nejsou na svobodě, dopadl výborně. Vězni nás několikrát vytleskali a pak se rozešli do svých cel. Nás čeká ještě after party s vybranými vězni. Začínám být znovu nervózní. Vzpomínám na svůj sen, ve kterém Klepkin sežral pendrek, a bojím se, zda na party něco nevyvede nebo neřekne něco hodně nevhodnýho, nebo udělá něco, nevím co, tak jak to jen on umí.
Na party v kriminále není alkohol, jen džus, minerálka, káva a oříšky. Potkáváme chlapíka, je to Čech, už si odseděl dvanáct roků a čeká ho ještě osm let za mřížemi. Pašoval v Karibiku kokain. Z Česka utekl už za komančů a vyptává se na Sametovou revoluci, a jak to teď v Česku vypadá. Až ho pustí, přijede se podívat, ale domů se nevrátí. Naznačuje, že v Karibiku bude mít vystaráno. Párty pomalu končí, vězni, se kterými jsem mluvil, působili inteligentně a civilizovaně, člověk by nevěřil, že jde o těžké kriminálníky.
Sedíme na hotelovém pokoji, popíjíme a probíráme dnešní nevšední zážitek. Každý má trochu jiné postřehy, všímal si jiných detailů, ale na jednom se všichni shodujeme. Klepkin nás dokonale překvapil. Vůbec nic se nestalo!
Tak pravil Klepk!n
Klepkinova dědu Franze jsem měl rád. Sudetský Němec, narozený v Souši u Mostu, celý život pracoval jako důlní tesař. Před válkou byl bit, protože zkazil panskou rasu – vzal si Češku a po válce ztlučen, protože byl Němec.
Vysoká, štíhlá postava, krátce střižené vlasy, stejné slonovinové barvy jako pečlivě upravená bradka, na hlavě slamák, v pravé ruce špacírku, každou neděli důstojně kráčel na Vinohrady k Svatochlápkům na oběd. Chodil pomalu, naznačením smeknutí zdravil dámy, pánům lehce pokývl. „Dvakrát měř, jednou řež“ říkával nám a budil respekt. Klepkin dědovi, ještě jako plnoletá mánička, v předsíni zouval boty.
Ptal jsem se Klepkina, proč děda chodí tak pomalu. Ať je vedro nebo zima až praští a i kdyby trakaře z nebe padaly, tak děda každou neděli volným krokem kráčí na Vinohrady. „Jemu nikdy není zima ani vedro, proto nikdy nespěchá“ říkal mi Klepkin „ale nemysli si, když chce, je strašně rychlej“ a vyprávěl mi jak rychlý je jeho děda.
V sobotu dopoledne děda vyvážel žumpu. Pomalu nabíral fankou na dlouhé násadě fekálie, naléval je do trakaře a pohvizdoval si „stavěli tesaři, stavěli lešení“. Mladičký Klepkin se starším bratrancem Fandou sledovali dědu z půdního vikýře.
„Chtěl bys vidět, jak umí děda rychle běhat?“ zeptal se Fanda.
„Nevěřím, že děda běhá“ nesouhlasil Klepkin.
„No, tak schválně, zavolej na něj ty dědku plesnivej!“ naváděl Fanouš a Klepkin, zvídavé dítě činu, neváhal. Než stačil zjistit, kam tak rychle děda mizí, už byl děda na půdě a pořádně mu naložil.
Divil jsem se Klepkinovi, ne proto, že dráždil dědu, to mohl být docela adrenalinový zážitek, ale že dědovi nestihl utéct. Sám jsem věděl, jak rychlý umí být Klepkin…
Jednoho podzimního odpoledne čekáme v kulturním domě v Mariánských Radčicích na Klepkina. Sedíme v hospodě, protože bez bubeníka se nám zkoušet nechce a nadáváme, tak jak to v hospodě má bejt. Klepkin nejde a nejde. Je polovina osmdesátých let, nejsou mobily a nemůžeme mu zavolat, kde vězí. Sedíme, pijeme pivo a čekáme už opravdu dlouho. Tak jsme vymýšleli pomstu.
Klepkin vpadl do hospody a nám spadly brady – měl na sobě oblek, kravatu a v ruce pugét: „Promiňte kluci, že jdu pozdě a omlouvám se vám, že nebudu na zkoušce. Měl jsem totiž životní štěstí. Když jsem jel tramvají na zkoušku, potkal jsem Moniku, to je ta holka do který jsem byl zamilovanej v devítce. Ona slaví dneska na Kolibě narozeniny a pozvala mě. Tak jsem jel domů, převlékl se, koupil kytku. Jen se vám jdu omluvit a běžím za ní, na Kolibu slavit.“
Já s kytaristou jsme přikyvovali a nenápadně posunovali Klepkina k požární nádrži, které je v Mariánských Radčicích hned před hospodou.
„Teď!“ křikl jsem. Popadli jsme Klepkina, každý za jednu nohu a chtěli jsme jej přes zábradlí hodit do nádrže. Klepkin pustil pugét, chytil se rukama pevně zábradlí a řval, že nás zabije. Držel se jako klíště, nepustil, až jsme švihem zdvihli sto kilo živé váhy do stoje na rukou. Obrácený Klepkinův obličej brunátněl vzteky a krví, která se mu hrnula do hlavy. Já dostal strach, že ho neudržíme a spadne nám hlavou na beton.
„Teď!“ zařval jsem znovu. Vší silou jsme Klepkina odhodili do nádrže. Dali jsme do toho všechno. Jak se tak pevně držel, báli jsme se, že vezme bradou okraj nádrže.
Pak se stal typický klepkinovský zázrak. Klepkin udělal přemet, dopadl na vodu – ne do vody a odrazil se od hladiny jako nafukovací míč. Přeletěl zábradlí a hrnul se na mě. Utíkal jsem, seč mi síly stačily. Byl jsem rychlý i vytrvalý, pravidelně jsem získával bronzový odznak zdatnosti, ale Klepkin mi stále funěl za patami. Hnal mě daleko za hranici obce, než to vzdal. Když jsem se odvážil vrátit do kulturáku, seděl Klepkin na sále ve slipech a sušil si oblek nad vanovým reflektorem.
Ještě dlouho po té, když nám příslušníci Veřejné bezpečnosti kontrolovali občanky a ptali se Klepkina, jestli jsme vodáci, zahlédl jsem v Petrovo očích záblesk zběsilé zuřivosti a uvědomil si, jak rychlý musel být děda Franz.
Tak pravil Klepk!n
Přebýváme v dovolenkovém resortu v departmentu Pyrénées-Atlantiques. o prázdninách sem jezdí na rekreaci dobře situované francouzské rodiny. Bydlí v hezky vybavených apartmánech, stravují se v místní restauraci, hrají tenis a projíždí se na koních.
My jsme si tu po sezoně zřídili základnu, odtud podnikáme své spanilé jízdy po Nové Akvitánii. Bydlení a polopenzi máme výměnou za koncert, který na konci víkendu místím předvedeme. Jsme vždy rádi, když můžeme vyrážet z jedné základny, není to tak nomádsky úmorné jako střídání hotelů.
Dnes máme volno, nikam nejedeme, protože je pondělí a v pondělí - pokud nehrajeme v kriminále – se nehraje. Sedíme po večeři ve společenské místnosti, popíjíme a hovor se volně přesouvá z tématu na téma. Klid a pohoda.
Před půlnocí Klepkina napadá, že musí zavolat mámě do Mostu. Na počátku devadesátých let měl mobilní telefon jen James Bond, ale v domě je telefonní automat na mince, tak Klepkin od každého vybírá desetifrankové mince. Francoise, naše francouzská manažerka, doporučuje Klepkinovi, aby nevolal z tohoto automatu, je to žrout na peníze. Zítra mu ve městě půjčí telefonní kartu a hovor bude mnohem levnější. Klepkin nehodlá čekat. Nashromáždil okolo 150 franků v mincích a pustil se do díla.
Nejprve volal na informace do Mostu, aby se zeptal na telefonní číslo vrátnice Úpravny uhlí v Komořanech. Když se dovolal na úpravnu uhlí, zeptal se vrátného, zda je jeho máma na noční směně. Vrátný se šel zeptat do provozu, a když se vrátil k telefonu, řekl, že Svatochlápková nemá směnu. Klepkinovi došly drobné a tak se vrátil k popíjení.
Další večer v úterý, máme opět volno, protože také v úterý se málokdy hraje. Sedíme po večeři ve společenské místnosti, popíjíme a hovor se volně přesouvá z tématu na téma. Klid a pohoda. Vzpomínám si, že Klepkin včera usilovně volal a mámě se nedovolal, ale dnes se z města ani nepokoušel volat.
„Klepkine, co jsi včera tak nutně potřeboval, že jsi utratil za telefon víc jak 100 franků a dnes už to nebylo aktuální?“ ptám se zvědavě.
„Ale to víš… Když má člověk v paštice…“ vykrucuje se Klepkin.
„Ne vážně. o co šlo. Vždyť jsi byl k nezastavení a provolal jsi pár lahví červenýho.“ nedám pokoj.
Tak se Klepkin přizná, že měl 50 franků, aby koupil sousedce prášek na praní, ale v místních obchodech je k mání pouze za 60 franků, tak se chtěl poradit s mámou, jestli má prací prášek koupit i za místní cenu.
Když jsme se dosyta vysmáli, šli jsme si v úzkém kruhu zapálit před dům. Tiše jsme pokuřovali a já myslel na Klepkina, jakej je to vůl, ale taky mne napadlo, že je vlastně strašně hodnej kluk. Určitě nejhodnější z nás.
Říkám: „Kluci, Klepkin … no je prostě Klepkin, ale zároveň je to dobrej člověk. Napadlo by někdy někoho z vás kupovat na turné sousedům prášek na praní? Mě rozhodně ani ve snu.“
Sedící Býk vyfoukne kouř, podívá se na mne a začne: „Já ti řeknu, jak to bylo…
Byli jsme s Klepkinem v Kahanu. Jak se říká, už jsme měli docela v paštice a Klepkin se pořád, i v tom přítmí na baru, vytahoval s novými slunečními brýlemi a to až tak, že začal všem jít na nervy. Potom šel na záchod, chvíli tam asi usnul, a když se probudil, neuvědomil si, že v Kahanu se dveře na hajzlu otevírají dovnitř. Myslel, že ho tam místní klauni zavřeli a ty dveře prostě vyrazil. Vlítl na bar, řekl, pohlídej mi to a podal mi brýle. Potom vzal láhev a mrsknul s ní na barmana, který se náhodou zrovna smál nějakému vtipu, no a začala mela.
Ráno jsem se probudil u Svatochlápků v bytě. Ležel jsem s Klepkinem v posteli, hlavu jako položenou na jeho chlupatých prsou a Klepkinova máma v županu, s natáčkami ve vlasech, koukala na ztlumenou televizi, aby nás nebudila. Přišlo mi to dost divný, tak jsem se rychle oblík, rozloučil se a vysmahnul.“
Klepkin vstal, máma mu udělala snídani a chlapeček se začal chystat na špacír, ale nemohl najít svou chloubu, nové sluneční brýle.
„Kdo tu byl“, ptá se mámy?
„Nikdo“ koktá máma,“ jo počkej, vlastně byla tu Jiřina se svým synem.“
„Ukradla moje nový brýle.“
„Ne počkej, Péťo, to by Jiřina v životě neudělala. Dyť my jsme spolu chodili v Kopistech do školy, my jsme nejlepší kamarádky už pomalu padesát let.“
„To je jedno, tak je ukrad ten její debilní kluk. Dem na ně, ty brejle musí vrátit.“
Přišli, zazvonili na Jiřinu.
„Kdo je?“, volá Jiřina „ já jsem tady nahá…“ a když jim přišla otevřít, pustili se do ní.
„Já si mezitím venku nahmátl Klepkinovo brýle v kapse a vrátil jsem se, abych mu je dal. Našel jsem rozzuřeného Klepkina a jeho maminku, která plakala, že lidi jsou hrozný a že si padesát let hřála na prsou hada.“
„Abych to zavřel, byl to nápad Klepkinovo mámy, aby Klepkin koupil Jiřině prášek na praní, aby se mohly usmířit. No jenže mu dala o deset franků míň.“
Tak pravil Klepk!n
Klepkin se vyučil soustružníkem, stal se profesionálním bubeníkem, ale od dětství sníval o šéfkuchařské čepici. Neškrabat brambory, nekrájet cibuli, nemýt nádobí, jen rozhodovat o ingrediencích, vůních a chutích. Miam, miam, yummi, yummi!
Soustružit umí dostatečně. Vzpomínám na jeho paličky, které si v dílnách Úpravny uhlí Komořany soustružil z násad na krumpáče. Odpad byl veliký, jeden krumpáč, jedna palička, ale palice vydržely jeho neortodoxní bubenický styl.
Názory na Klepkinův bubenický um se mohou lišit, absolventi konzervatoří, jemní bubeničtí estéti, nad jeho hráčskou technikou ohrnovali nosy, ale stejně tak on pohrdal jimi. V bubnování se našel. Dlouhá turné a celonoční pitky bral jako nutnou, nikoliv postačující podmínku muzikantského života, který si užíval všemi svými smysly. Uměl pořádně zapařit, ale nepředstavujte si Klepkina, jako alkoholem zmámenou smažku, svou podstatou byl gurmán, milovník kulinářského umění.
Máte-li rád jídlo a dopřáváte si, co hrdlo ráčí, dřív nebo později se dostanete k problémům s nadváhou. Začnete se zajímat o zdravý životní styl, počítat si Body Mass Index, odpíráte si dobroty a cvičíte cviky, které vám nejdou a které vás nebaví.
Klepkin sedí, nohu nenuceně přes nohu a povídá: „Karle, víš, že tlustý lidi nedaj nohu přes nohu?“
Ukazuje pěsti a ptá se: „Karle, jsou mi vidět žíly? Věděls, že tlustým lidem nejsou vidět žíly?“
Chápu kamaráda. Kdo by nechtěl mít elegantní, štíhlou postavu a líbit se opačnému pohlaví? Slavní rockeři jsou hubený jako lunt. Jsou v tom tvrdý drogy, nebo tráví spoustu času v posilovnách? Nevím, my jehly neaplikujeme, do tělocvičny nepáchneme, vlastně porušujeme kompletní desatero zdravého životního stylu.
Jdeme po ulici a uvidíme úplně nejvíc moc tlustou paní s velikou plackou: „Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!“
Bezprostřední Klepkin ihned navazuje družnou konverzaci, kterou nechci poslouchat, tak naznačím, že počkám v zahrádce hospody. Než se kamarád vypovídá, stihnu vypít malé pivo.
„Co jste řešili?“
„No přece jak zhubnout.“
„Proč se ptáš špekouna jak zhubnout? Přece vidíš, že jí se zhubnout nepovedlo!“
„O tom, ty nic nevíš! Tlustý hubenýmu nevěří!“
Klepkinovy pokusy redukovat váhu, různé diety nebo koketování s vegetariánstvím k cíli nevedly. Dokonce si koupil ve své době oblíbený a drahý koktejl Herbalife zaručující (podpořeno vědecky) zhubnutí. Koktejl s příchutí banán Klepkinovi chutnal, ale protože nevysadil stravu, docela přibral. Získal hladkou napjatou pleť a zdravou barvu, tak se za ty prachy snad alespoň detoxikoval.
„Já jsem živej důkaz, že zákon zachování hmoty je nesmysl! Sežeru dvacet deka vlašskýho salátu a dva rohlíky, potom vytlačím tříkilovej bobek, a ještě přiberu dvě kila. Na mě prostě zákon zachování hmoty nefunguje!“ mudruje Klepkin, ale nevzdává se a v usilovném boji s nadváhou bude pokračovat možná i v nebi.
Náš první koncert ve Francii se uskutečnil na Place Voltaire ve městě Chateauroux, které Stage-Festival International Darc pořádá od roku 1975. Město a jeho návštěvníci festivalem po několik dní v srpnu žijí a vystoupení hudebníků, herců, žonglérů a tanečníků si opravdu užívají.
Přijeli jsme den před koncertem, hladoví a podráždění, ubytovali se a zjistili, že nás pořadatelé zvou na večeři. Francouzská kuchyně ukrývá mnoho gurmánských pokladů a navíc, jak nám prozradila Francoise, naše francouzská manažerka, jsme v rodišti Gérarda Depardieu – to je gurmán!
Posadili nás v zahradní restauraci k dlouhým stolům ve stínu vzrostlých stromů. Kolem dokola, mladí umělci a umělkyně, povídají si, smějí se, mávají na sebe, líbají se, ulamují si bagety a pijí červené víno rozlévané číšníky ze skleněných karaf.
A už jsou u nás číšníci s košíky čerstvých, voňavých baget a nalévají nám víno. Přinášejí předkrm – malé, kyselé, zajímavě kořeněné rybičky. Každý okolo si vezme jednu dvě rybičky, ale Klepkin a Sedící Býk si naloží rybiček vrchovatý talíř. Víno je perfektní, krémová cibulová polévka, která následovala předkrm, jakbysmet. Jsem vcelku zasycený, když číšníci na stůl přináší velké steaky a hranolky.
Klepkin se na mě vyčítavě otáčí: „Tos nám nemohl říct, že bude maso? Já se nacpal rybičkama!“
Pokrčím rameny: „Já to přece nevěděl, ale mohl jsi snad očekávat, že rybičky jsou jen předkrm, a ne se jima přecpat.“
Po hlavním chodu, který Klepkin zvládá s vypětím posledních sil, přichází na řadu sladký desert Crème Brûlée a následují talíře plné různých francouzských sýrů. Sladké jsem vynechal, ale sýry ochutnávám. Vynikající sýry, skvělé víno a křupavé bagety. Miam, miam - Francouzi umějí žít!
Klepkin je zamlklý, čelo mírně orosené, funí, a co mne znepokojuje – nedolévá si víno. Zvedá se a odchází na toalety. Když se delší dobu nevrací, vyrazím jej zkontrolovat.
U pisoáru není, tak potichu volám: „Klepkine, Klepkine, jsi tady? Není ti něco?“
Otevřou se dveře kabinky a od pasu dolů nahý Klepkin na mne gestikuluje, abych přišel blíž.
„Co blbneš“ ptám se polekaně. Co kdyby někdo přišel a viděl mě s polonahým démonem?
Klepkin beze slov ukáže do rohu kabinky, kde na zemi leží jeho modré manšestrové kalhoty, slipy a jak by řekl zlobr Shrek: „taková hromada…“
„Proboha, jak se ti to stalo?“
„No, mě z těch rybiček dost bolelo břicho, tak jsem šel na záchod a když jsem otevřel kabinku, potřeboval jsem si zakašlat a když jsem si zakašlal – takhle to dopadlo.“
V kapele nám už navždy zůstalo výhružné: „Aby sis nezakašlal!“
Tak pravil Klepk!n
Jste muž a chodíte rád nakupovat? Snad nebudu obviněn ze sexistických stereotypů, ale neznám příliš mnoho mužů, kteří rádi nakupují. Já nakupuji nerad, s výjimkou kytar, strun a vůbec hudebního vybavení. Vybrat dárek dokážu: pro tátu - alkohol, tabák, i pro syna - autobagr nikdy nezklame, ale koupit dárek pro maminku, dceru nebo ženu – to je děs!
Vzpomínám na zamračené odpoledne před Štědrým večerem, kdy jsem se spolu s několika málo nebožáky ploužil po rozlehlé drogérii nákupního centra. Bylo zřetelné, že tak jako já, i mí druzi v neštěstí by chtěli za to málo peněz, co mají v kapse, pořídit své milované dárek. Dárek, který by potěšil nebo alespoň neroztrpčil. Když už jsme narazili na cokoliv v naší cenové relaci, přiblížily se silně nalíčené prodavačky a ve snaze poradit, nás donutily k panickému ústupu.
Klepkin nakupoval moc rád. Vyrostli jsme v reálném socialismu, a když jsme při cestách na západ poprvé uviděli množství zboží, které můžete pořídit za vydělané peníze, byli jsme z toho v šoku. Aby zkrotil chaos šířící se z přeplněných regálů, pořídil si Klepkin nákupní seznam: „Elektrický nůž nebo pračku, koření do číny, bambusový výhonky, Bordeaux, chlast, žrádlo, cigarety, džínovou bundu, něco na sebe a nějaký pí*oviny dětem na Mikuláše.“
Nevím proč, ale Svatý Mikuláš mi připomněl příběh strýčka Vojty o nakupování vánočních dárků.
Klepkinova strýčka Vojtu jsem znal z Vykmanova, kde rodina Svatochlápků opravila ruinu po německých vysídlencích a jezdilo se tam na prázdniny. Vojta, který v zapomenuté Krušnohorské vsi bydlel trvale, byl zajímavej chlapík. Horník, mukl, námořní kuchař, valcíř plechu, přežil koncentrační tábor a získal průkaz protifašistického bojovníka, se kterým vždy předbíhal ve frontě u pojízdné prodejny. Byl vdovec, rád vařil, ale nejedl. Ráno se zeptal: „Tak kluci, co mám dneska uvařit?“ a každému uvařil, co si kdo přál – plíčka na smetaně, držkovou z masáků, králíka na víně. Každý den připravil několik výborných jídel a měl radost, že nám chutná. Ve studánce chladil basu piv a do večera ji spásl. Partnerkou mu byla stará fenečka drsnosrstého jezevčíka Divina, která Vojtovi rozbalovala a přinášela cigarety. Večer, když byla nálada, pouštěli si desky a Vojta zasněně tančil s Divinou v náručí.
Miloval vše živé. Sedí, v ruce lupu, a soustředěně sleduje komára, jak mu saje krev: „Hm, tomu ale chutná ...“
„Vojto, máš ve sklepě myš!“ udávám škůdce.
„Vím, již jsem jí dal chléb,“ zní vyrovnaná odpověď.
Děvčátko se Vojty ptá s dětskou důvěřivostí a bezelstností: „Strejdó, proč některý děti dostávají k vánocům takový velký, drahý dárky a některý, třeba já, jen takový malý, obyčejný?“
„No, víš Kájinko, Ježíšek to je láska. A teď si představ tatínka, třeba jako máš ty, kterej pilně pracuje, ale nikdy nevydělá na takový drahý dárek. Ježíšek by ti mohl koupit největší, nejkrásnější a nejdražší dárek na světě, ale zahanbil by tvého tatínka a tatínek by byl smutný a styděl by se, že on své holčičce takový dárek koupit nemůže. A proto ježíšek, který je láska, nezahanbí nikdy tatínka. Kupuje jen takové dárky, jaké by mohl tatínek koupit sám. Chápeš?“ vysvětluje laskavě Vojta a my, co to slyšíme, mu věříme.
Před druhou občanskou válkou měl Vojta rodinu, děti, a jako většina chlapů na Mostecku pracoval na šachtě. Libina, jeho nebožka, měla svého chlapa ráda, ale více než ostatní havířské ženy držela Vojtu zkrátka: „Kdybych ho nedržela touhle železnou rukou, tak by dávno skončil vožralej někde ve škarpě!“ hlásala nekompromisně. Nevím, jak to působí dnes, kdy si dívky pod antikoncepcí vybírají hodné „ňoumy“, ale byly časy, kdy ženy dokázaly zvládnout i pořádný chlapy.
V neděli, kdy se chodilo do kostela, pověsila Libina čistou vyžehlenou košili na opěradlo židle a do kapsičky strčila Vojtovi dvacku, aby nedělal večer v hospodě ostudu. Bez peněz do hospody nelez, tomu rozuměl každý, a která z vás milé čtenářky by chtěla, aby jí sousedky pomlouvaly, že je lakota a svého chlapa drží pod pantoflem?
V rodině všechno šlapalo, měli se rádi, táta měl práci, hlad byl jen běžný a jen občas. Chytří páni v Mnichově dohodli, že se při vzniku Československa zbytečně lpělo na historických hranicích a spravedlivější bude udělat hranice podle národního sebeurčení. Najednou byli mostečtí součástí Tisícileté říše. Češi radost neměli, ale chodilo se dál do práce, bylo třeba živit a vychovat děti.
Libina i v průběhu historických změn, dokázala ušetřit peníze na vánoční dárečky pro děti, ale už je nestihla nakoupit. Nikdo neví, jak se to stalo, ale nebylo zbytí. Půjde Vojta. Dostane soupis dárků i s nápovědou, kde je pořídit. Dokáže to!
Vojta vyrazil splnit úkol. Cesta ovšem vede kolem hospody. Nevadí, proč nezaskočit na jedno a nepozdravit kluky. Štamgasti sedí okolo stolu a diví se, co tu Vojta dělá, není přece neděle. Vojta se nenechá rozhodit, objedná si pivo a velký rum. Štamgasti se diví, jak to, že má peníze? Tak, aby kluci viděli, že peníze opravdu má, poručí Vojta panáka všem. Hans, kolega ze šachty, objednává také rundu, protože panská rasa se nenechá zahanbit, a tak dílem přátelství a dílem nacionalismu propil Vojta všechny peníze, určené na dárky.
Nerad se vrací domů s prázdnou. Děti se už od listopadu nemohou dočkat Vánoc, těší se na dárky od Ježíška a dnes ani dospat nemohly. Vojtovi je to líto, moc líto. Přemýšlí o Ježíškovi, zda by, když je Bůh, nemohl udělat zázrak a přinést sám ty zatracený dárky. Vždyť děti mu věří, strašně je zklame. Přitom On je láska, už pro nás hříšníky zemřel na kříži a je dobrá zpráva, že se vrátil zpět.
Vojta už je na dvorku, když přichází spásný nápad. Vběhne do kůlny, vezme pořádnou fošnu a ze všech sil s ní praští do schodu. Ozve se ohromná rána. Ze dveří vybíhají poděšené partaje.
„Co se děje? Co se stalo? Co to bylo?“ zní rozčilené hlasy.
Vojta se podívá do vykulených očí svých dětí a povídá: „Mám špatnou zprávu. Ježíšek se právě zastřelil!“
Tak pravil Klepk!n
Naše francouzská manažerka Francoise přišla s nápadem uspořádat tygří večírek v Paříži. Laura a její tygři už objeli většinu klubů a velkých festivalů ve Francii, v rockových kruzích jsme si udělali jméno. Teď přišel čas udělat další krok, osobně se seznámit a nejlépe i skamarádit s progresivní uměleckou komunitou Paříže.
Francoise má přítele výtvarníka, který letí tvořit na půl roku do Japonska a půjčí nám svůj ateliér na Montmartru. Zde, na prestižní adrese, uspořádáme party – žádné profláknuté komerční pop star nepozveme. Pozveme jenom ty, co mají v kuloárech správný zvuk a ty, co umějí dobře žvanit na každé party, aby roznesli naše jméno do všech „salonů Paříže“.
Dobrá tedy, řekli si pasáčci šelem, promyslíme, co kolegům nabídneme. Vracíme se z turné domů, a tak máme moře času vymyslet pohoštění pro budoucí kamarády.
„Pivo, oni mají pivo na hovno, my jsme pivařská velmoc. Nakoupíme basy plzní, budou slintat blahem,“ tvrdí rezolutně Sedící Býk.
„Francouzi mají rádi sýry. Já naložím Olomoucké syrečky, to umím výborně, a udělám to hned, jak přijedeme domů, aby dobře vyzrály,“ pomlaskne si Klepkin. On si vždy pomlaskne, když mluví o jídle.
„Víno, frantíci milujou víno,“ nadhazuje Ilona.
„Blázníš? Povezeme víno do Paříže?“ nevěří Sedící Býk.
„Neblázním, to víš, že ne francouzské víno. Ať frantíci ochutnají české víno z českých hroznů. V Českém středohoří se víno pěstuje déle než 1000 let, podmínky jsou ve zdejší vinařské oblasti stejné jako v Burgundsku. Navrhuji Chrámecký divoch z mosteckého vinařství Váňa.“ Ilona se nezdá, ale je to patriot.
„Chrámecký divoch? Ty jsi slepice, viď,“ Sedící Býk nerad prohrává, zejména s holkou, a navíc Ilonou.
„Sám jsi slepice!“ nedělá si vrásky Ilona.
Nakonec se smečka usnesla, že piva koupíme více druhů – Plzeň, Velkopopovický kozel a Krušovický ležák, od každého dvě basy, to by mohlo na ochutnání stačit. Klepkin naloží dvě pětilitrové sklenice Olomouckými syrečky a Ilona koupí v Mostě dvacetilitrový demižon Chrámeckého divocha.
Vyrážíme opět na cesty. Odpočatá skvadra nakládá vybavení, těší se na další spanilou jízdu a žertuje. Klepkin všem dokola ukazuje lahve s naloženýma syrečkama a chlubí se, že syrečky v nálevu za oknem vyzrály, až se hýbou – jen se dát na pochod.
Zkontroluji koupené basy piv, vše sedí, jak jsme se dohodli, jen Ilona nesehnala dvacetilitrový demižon, tak s námi do Paříže pojede třicet pět litrů Chrámeckého divocha v plastovém kanystru.
„Karle, myslím, že bys měl Divocha ochutnat, abys věděl, co vezeme,“ ponouká Ilona a už stáčí Divocha do příručního kanystříku, se kterým půjde, za jízdy v autobuse, snadněji manipulovat.
Nevím, zda jste si někdy zkusili rozlévat víno z kanystru do kelímků v drkotající Karose. Je to náročná práce, ale tygři nejsou leniví a tak po příjezdu do Paříže byl hlavní kanystr prázdný. Podle vzhledu kolegů pasáčků, jsme část obsahu vylili na sebe, co zbylo, jsme zdatně vysáli, a ta hlava… inu Chrámecký divoch! Na posledním odpočívadle před Paříží jsme se omyli a každý si vzal jedno pivo, abychom „zatáhli suky“ a byli zase ve formě.
Zaparkovali jsme autobus a táhli do kopce úzkými, křivolakými uličkami Montmartru, basu Velkopopovického kozla a dvě pětilitrové sklenice plné naložených Olomouckých syrečků.
Na party jsme dorazili později, než bylo domluveno. Náš večírek bez nás už začal. Naštěstí se chytrá Francoise rozhodla nespoléhat na námi dovezené občerstvení, a tak vše, až na nás, bylo, jak si představovala.
Položili jsme basu s pivy na stůl a každý si hned vytáhl jednoho kozlíka, protože od autobusu do ateliéru to byla slušná štrapáce. Pro naše budoucí kamarády tak k ochutnání zbylo asi šest Velkopopovických kozlů.
Francoise mě, mezi představováním rockových celebrit, peskovala, jak jsme mohli vypít třicet pět litrů vína a skoro všechno pivo. Vysvětloval jsem, že na počátku jsme chtěli jen okusit Ilonin výběr, zachutnalo nám a věděli jsme, že vína je víc než jsme plánovali a když přivezeme dvacet litrů, bude to stačit. No, a pak už bylo pozdě. Pepina (v soukromí jsme v kapele říkali manažerce Pepina) pokyvovala hlavou, ani jí tolik nevadí, že jsme vše vypili, ale víc to, jak vypadáme.
Chtěl jsem se zbavit výčitek, tak jsem zamířil za bubeníkem, aby společnosti nabídl svou specialitu. Klepkin nadšeně souhlasil a otevřel sklenice se syrečky. Suterénním ateliérem se nesl příšerný puch. Domnívám se, že dnes už Olomoucké syrečky nezavání tak jako dříve, ale Klepkinův nálev a zrání za oknem dokázalo opravdové divy. Jen nejodvážnější hosté, tetovaní motorkáři v kůži a s licousy, dokázali vzít sousto do úst, nevyplivnout a spolknout. Zmohli se pouze na stručné – impresive!
Večírek probíhal, bavili jsme se každý po svém a Pepina měla radost, že nemluvíme, jak bylo naším zvykem, jen sami mezi sebou. Vůně nebo smrad má tu zajímavou vlastnost, že si na ni zvyknete, a tak osazenstvo suterénního ateliéru nevnímalo puch syrečků, který zcela ovládl aroma místnosti.
Najednou si všimnu dvou párů krásných nohou, které po schodech ode dveří pomalu vplouvají mezi nás. Je to osvědčená taktika zkušených krásek, přicházet na večírek v době, kdy jsou již všichni uvolnění a rozechvění z možného zvolna opadá.
Střevíčky elegantně sestupují, už vidíme (dívá se více mužů než jen já) okraje minisukní a jsme zvědaví na rozuzlení tajemství – jsou krásné jen nohy?
Mondény vplují do ateliéru, najednou jim zakmitají napudrované nosíky, opatrně zavětří a s úžasem na sebe pohlédnou. V očích otázka – to jsou ti Češi?
Uvědomuji si, že my, déle přítomní, už jsme na smrad syrečků přivykli, ale slečny přišly z vlahé večerní Paříže a nyní zděšeny váhají, zda pokračovat nebo prchnout.
Odnášíme raději s Klepkinem sklenice se syrečky z místnosti a pokládáme je před vchod ateliéru.
Večírek dál běží, kdo se nebavil, odešel, a Pepina se neúnavně snaží sblížit nás s podle ní zajímavými lidmi.
Nemyslím, že by večírek naplnil očekávání manažerky, ale úplný propadák to taky nebyl. Nad ránem, když vylézáme z ateliéru, vidíme srocení všech toulavých psů Paříže. Urputně bojují o možnost přiblížit se, očichat a ochutnat Klepkinovu specialitu.
Nakládané Olomoucké syrečky měly v Paříži velký úspěch. Ne, že ne!
Tak pravil Klepk!n
Upozornění: Pro inteligentího čtenáře, který by mohl namítat, že chytré telefony nebo Greta Tintin Eleonora Ernman Thunberg byly na konci minulého století věcí neznámou – uvědomte si, že Klepkin existuje a rozvíjí své úvahy zcela nezávisle na místě a času.
Odcházíme z večírku, který jsme uspořádali v pronajatém ateliéru na Montmartru. Bydlíme kousek od Gare Saint-Lazare a tak jdeme pomalou procházkou přes Pigalle, kde je i po půlnoci živo a veselo. Tuhle část Paříže máme nejraději, ne kvůli prostitutkám, ale je zde parádní ulička Rue De Douai, kde se střídají bary, nevěstince a malé specializované prodejny kytar, baskytar a bubnů, ve kterých trávíme spousty času.
„Dneska se každej brouk Pytlík narodí s chytrým telefonem v ruce. Ještě mu ani neuschlo mlíko na bradě a už je tu filosof, cítí údiv i zklamání nad tradičními výklady věcí a snaží se nějak vyrovnat s tajemstvím světa a existence. Holky vyrostlý pod blbejma plakátama mu namluví, že kapitalismus je hnus a šup do něj trochu marxismu. Tomu, jak známo, porozumí každej vůl - chlap co uprchne z kněžskýho semináře v Gruzii i špatnej truhlář ve Vídni - a už se neomarxista hrne do televize dělat experta, politologa nebo hlásnýho troubu jinýho idiota,“ medituje Klepkin.
Nechávám kamaráda mluvit, jen přikyvuji a přemýšlím, jak večírek zhodnotit. Průšvih to nebyl, ale úspěch? To nevím. Myslím si ale, že cesta amatérské kapely z panelového sídliště zbořeného města na evropská podia úspěchem je.
„Já pán, ty pán. Člověk je tvor společenský. Sám nepřežiješ, bez ostatních nejsi nic. Já hraju na bicí, ty na basu, Býk hraje na kytaru, ostatní nám upečou chleba, naporcujou prase, vypěstujou víno a ušijou boty. Machři staví domy a mosty, bez horníků bychom mrzli. Dobří učitelé naučí i nemehlo pozdravit. Mě taky naučili. Lékaři zachraňují životy, Gréta stávkuje. Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!“
Klepkinův monolog chápu. S úspěchem přichází sebedůvěra. Lidi vám tleskají a ve vás roste víra ve vlastní schopnosti až k bodu, odkud již není návratu a jako každý český umělec začnete rozumět úplně všemu.
„Každej něco umí, každej něčím přispěje. Jsme závislí jeden na druhém, takže za mě je nejdůležitější slušný chování. Na to moje máma dbala. Já měl ve škole z chování vždycky jedničku! Jakou známku by asi dostal prezident?
Jaký předměty ve škole pro tebe Karle byly důležitý? Pro mě chování, chápeš? Já pán, ty pán. Druhá nejdůležitější známka je z tělocviku, abys měl při defenestraci sílu vyhodit ty tlustý úřednický zadky z okna. Koukám na ty jejich figury a vsadím se, že by neudělali ani roznožku přes kozu. Já dělal skrčku přes koně – na dýlku! Z těláku vždy za jedna!
Jak říkám, hlavní je chování – vědět, že lidi jsou si rovní v právech a příležitostech a tělocvik – pochopit, že si nemůžeme být rovní ve výsledcích.“
Klepkin mudruje, noc je teplá, procházka příjemná, jen už nám trochu vyschlo a chtělo by to doplnit palivo.
„Hele Karle, tamhle to vypadá dobře“ ukazuje Klepkin na luxusní restauraci.
Uhlazení číšníci, prošedivělý pán ve smokingu a mladá dáma ve večerní toaletě si šeptají u lahve šampaňského.
„Klepkine, tam to je stříbrný, zlatý, diamantový – to není podnik pro nás,“ namítám, i když vím, že je to zbytečný.
Karle, ty jsi jak moje máma. Pořád musíš mít pravdu. Teď jsem ti to vysvětloval – já pán, ty pán. o prachy se neboj, já tě zvu,“ nenechá se zviklat Klepkin.
Vejdeme do baru, ve zlatém osvětlení násobeném odrazy zrcadel vypadáme takoví, jací jsme - pasáčkové šelem z divokého východu.
Sedneme si na bar a Klepkin luskne prsty. Prošedivělý pán sebou mírně trhne, sedí zády k nám a v decentním prostředí zní lusknutí jak výstřel z pistole s tlumičem.
Číšník nadzvedne obočí a obrátí se čelem k nám.
„Dvakrát Johnie Walker.“objednává Klepkin.
Dostaneme svou objednávku, připijeme si na další úspěchy naší cesty. Klepkin si zapálí cigaretu a podívá se na účet.
„To si nenechám líbit!“ zařve a všichni se na nás otáčejí.
„Klepkine, nech toho. Já ti říkal, že to tady bude drahý, tak neřvi, zaplať a půjdeme,“ snažím se uklidnit rozlíceného kamaráda.
„Já nejsem jako ty, trouba co si nechá všechno líbit!“ práskne Klepkin pěstí do baru.
Číšníci v Paříži nemluví rádi anglicky, zde se mladší číšník obrátí na svého kolegu a zřetelně, tak hlasitě, abychom ho slyšeli, povídá: „Mám zavolat policii?“
„Ne,“ odpoví starší číšník „ten vysoký ho uklidní.“
Jsem dost naštavej. Ano jsem pasáček šelem a sběrač štěstí, ale nechci být za burana. Možná jsem snob, ale já prostě burany nesnáším.
„Ty vole pitomá,“ nadávám, co možná nejtišeji „já ti říkal, že to tady bude drahý, ale ty´s mě neposlechl. Máš na výběr, buď ihned zaplatíš a v klidu odejdeme nebo zaplatím já, odejdu sám a končím s tebou!“
Myslím to upřímně a Klepkin mi to věří. Rád říkává, že mi vidí do hlavy. Hodí bankovky na bar pult a hrdě, bez pozdravu, odchází.
Venku se chvíli zachmuřeně dívá do výlohy podniku, kde je vystaven nápojový lístek. Dostávám strach, co démon vyvede, protože já mu bohužel do hlavy nevidím. Pečlivě zkontroluje ceny nápojů, vyfoukne cigaretový kouř, otočí se s úsměvem na mě a spokojeně prohlásí: „Je to dobrý, neokradli mě.“
Tak pravil Klepk!n
Rock and roll je pro nás chléb a hry současně, ale přeci jen i pasáčkové šelem musí někdy relaxovat. Zjistili jsme, že nestačí ukládat poklady do sebe, ale pro naše tělo i ducha je dobré občas sportovat.
„Kalokagathia volové, vyjadřuje Ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy, ctnosti a statečnosti. Krásné je dobré! Krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Ergo kladívko, budeme sportovat!“ tak pravil Klepkin.
První silnou vzpomínku na volnočasovou aktivitu sběračů štěstí mám z pláže v Bulharsku, kde jsme byli s kapelou na svém prvním zahraničním turné. Odehráli jsme několik samostatných koncertů ve vnitrozemí a byli potěšeni nadšeným přijetím publika. Mladičké Bulharky vřeštěly, pištěly a ječely tak, jak to asi viděly v dokumentech o Beatles. Nám to přišlo adekvátní, nejen proto, že jsme byli mladí, ale prostě proto, že muzikanti jsou takoví ...
Na festivalu Hvězdy u moře ve Zlatých pískách byli shodou okolností v publiku kluci z ulice Za Špačkárnou, kde jsem vyrůstal. Kamarádi z dětství skandovali mé jméno, což dost rozladilo žárlivější členy smečky. Muzikanti jsou prostě takoví …
Trávíme volno na pláži a hrajeme v moři vodní rugby, když se na břehu objeví sýrově bílý Klepkin v plavkách, pod paží velký nafukovací barevný míč, v ruce zapálenou cigaretu a na hlavě široké mexické sombrero. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy celá dlouhá pláž, i děti cákající se v moři, ohromeně ztichne a zírá na impozantní postavu, která požitkářky vydechuje kouř a velkopansky shlíží na hemžení prostého lidu. Don Číčo - nezávislá osobnost a kolem obyčejní lidé - ten obraz mi na sítnici zůstává i když je tma!
…
Eponymní píseň Laura a její tygři, snad pro její mírně exotický nádech, vybral a natočil režisér Michal Caban pro pořad Čas rytmů, soubor videoklipů volně inspirovaných a natáčených v kulisách Show Tomáše Tracyho. V klipu hrají Laura a její tygři, Baletní jednotka Křeč, pes a nebojácná slepice. Pes se choval jako zkušený komparzista, ale slepice, ač několikrát znovu vhozena do hry, se nechtěla podřídit klidnému rytmu orientálního bazaru a vždy utíkala ze záběru. Do všech únikových cest jsme postavili stráže složené z tygrů a křečáků nepotřebných pro daný záběr.
Nechme promluvit Klepkina: „Točíme, klapka - slepice je hozena na plac. Rozhlídne se a kurážně se rozběhne k dobrému pozounistovi ale mizernému brankáři Ivanovi. Proběhne mu mezi nohama a mizí ze záběru. Všichni se smějeme, jen Caban moc ne. Má smysl pro humor, ale taky představu o množství práce, kterou ještě musíme stihnout. Když slepice vedla nad Ivanem 3:0, rozhodl jsem se brankáře vystřídat a sám si stoupnout mezi tyče.
Točíme, klapka - slepice je hozena na plac. Rozhlídne se a zkušeně se rozběhne směrem ke mně. Blíží se opravdu rychle. Roste mi před očima. Chytit ji do rukou? Co když mě klovne? Nakopnout ji? To bych u tanečnic z Křeče ztratil kredit. Roztáhl jsem nohy, slepice vbíhá do připravené pasti – srazím paty k sobě. Past sklapla! Sklízím zasloužený aplaus. Slepice sevřená mými lýtky zděšeně kváká. Neměla mi chtít zahrát na housle.“
…
Na počátku prosince hrajeme v Toulouse fotbal. Žádné kopání do mičudy na parkovišti, ale smečka hraje regulérní zápas proti učitelům z místní univerzity, na trávě, na opravdovém fotbalovém stadionu. Díky řidiči našeho autobusu, který hraje fotbal za Baník Souš, prohráváme o poločase jen 1:0. Klepkin dostává dlouhý pas do volného prostoru na levém křídle. Rozkymácí své tělo, dokáže být neuvěřitelně rychlý a sprintuje k míči. Snad proto, že nemá brýle, šlápne na balon a balancuje jak medvěd na kouli. Nejprve pět kroků vzad, vyrovnává a nyní tři kroky vpřed - neuvěřitelných osm kroků udrží rovnováhu, než se rozplácne na zelené trávě. Viděl někdo z vás stokilovou lidskou bytost běžet po fotbalovém míči? My tygři a také jedenáct zaměstnanců university v Toulouse se do konce života budeme usmívat, kdykoliv si tuto zářivou vzpomínku vybavíme.
…
Vracíme se z Brna, hráli jsme na Open Air festivalu, kde byli za hlavní hvězdu britští The Cure. Koncert se nám vydařil, také proto, že náš zvukař nebral ohledy na pokyny pořadatelů a „osolil“ aparaturu stejně hlasitě, jak to slyšel na zvukové zkoušce Cure. Opravdu podařený koncert se oslavuje nejprve na místě a potom na všech pumpách, které na muzikanty čekají cestou z Brna do Prahy. Jsme opravdu veselí a někoho napadne – pojedeme se vykoupat na Slapy. Jak řekli, tak udělali. Zaparkujeme někde u břehu, je noc okolo třetí čtvrté hodiny ráno, nad řekou je mlha a není vidět na druhý břeh. Nikomu nevadí, že nemá plavky, naskáčeme do vody nazí, jak jsme přišli na svět.
Nechme promluvit Klepkina: „Noc už je celkem chladná, ale voda ještě není příliš studená. Pomalu si plavu a vzpomínám na náš koncert a na Cure. Kdo by si pomyslel, že jednou já, kluk z mosteckého sídliště, budu hrát na stejném podiu jako hvězdy anglické nové vlny. Plavu a v hlavě si přehrávám bouřlivý potlesk skvělého brněnského publika. Plavu a pomalu střízlivím. Zastavím a rozhlédnu se kolem dokola. Nevidím břeh, nevidím ani neslyším kamarády. Nevidím vůbec nic. Okolo jen tmavá voda a mlha. Voda, voda, samá voda. Sakra, to by byl trapas, kdybych se utopil. Už vidím titulek v Blesku: Známý hudebník utonul ve Vltavě! To ne, takovou ostudu nemůžu mámě udělat! Šlapu vodu a rozhlížím se kolem dokola. V dálce zahlédnu slabé světlo. Rozhodnu se plavat za ním. Plavu, ale nezdá se mi, že bych se ke světlu přibližoval. Hlavně nepropadnout panice! Udělám vždy sto temp a pak se podívám, zda jsem se posunul. Plavu, šetřím síly a pomalu se rozednívá. V šeru, v dálce před sebou vidím břeh a nějaké budovy. Vysílený doplavu na břeh, do kempu, kde se probouzí první ranní ptáčata.
Nevím, kde jsem, ale vím, že tady nechci pobíhat nahatý. Zpátky nepoplavu, to bych nedal. Zahlédnu nápis Recepce, tak se tam vydám. Chvilku klepu na dveře, když se otevřou, stojí v nich mladá slečna, vykulí oči a vyjekne: „Co je?! Vy jste nahý! Jste normální? Co chcete?!“ Klidně slečně vysvětluju, že jsem připlaval z druhého břehu, nemám sílu plavat zpátky a jestli by mi nepůjčila něco na sebe. Slečna rozčileně opakuje, abych odešel, nebo zavolá policii. „Tak je zavolejte. Mě už je všechno jedno. Jsem rád, že jsem přežil. Hlavně mi dejte něco na sebe. Je mi zima a nechci tu postávat s holou prdelí.“ Slečna zavře dveře a vrátí se za chvilku s velkým igelitovým pytlem, takovým, co se dává do popelnice na odpadky. Udělám si díru pro hlavu ve dně pytle, který na sebe natáhnu jako šaty. Poděkuju rozrušené slečně a jdu si sednout na lavičku u cesty, protože věřím, že kamarádi mě najdou a přijedou pro mě.
Sluníčko stoupá na obzor, sedím nahatý, částečně zakrytý modrým igelitovým pytlem na odpadky. Už mi není zima, ale není mi příjemné, jak mě okukují obyvatelé kempu. Pomyslím si, tak si to někdy zkuste, žít životem rockera. Víte, co je to kalokagathia, volové?“
Tak pravil Klepk!n
Laskavý čtenáři, věřím ve svůj předpoklad, že jsi inteligentní moderní člověk. Chytrý telefon je Tvůj kamarád i rádce, možná právě On (telefon), zná odpovědi na otázky, které mi vrtají hlavou. Na kolik naši osobnost vytvářejí geny a jaký vliv má výchova?
Jako muzikant vím jistě - talent buď máš, nebo nemáš. Nedá se naučit, nekoupíš ho, nezískáš známostmi ani usilovnou prací. Lidi si často hudební talent pletou s hudebním sluchem. Slyšíš dobře výšku a délku tónu? To ještě neznamená, že máš talent. Bez talentu to nejde, ovšem bez práce také ne!
Vše souvisí se vším. Jsme takoví, jaké geny nám předali předci, takoví, jak nás vychovali rodiče, takoví, jak jsme sami na sobě pracovali. Podepsala se na nás doba i společnost, proto musím do obrazů ze života pasáčků šelem a hledačů štěstí vkládat i historky z šerého dávnověku.
Na počátku slavné cesty Péti Svatochlápka ze suterénu do prvního patra hudebního průmyslu vidím rodinou fotografii, ze které na nás upřeně hledí čtyři načesané děti. Sněhobílé košile prozrazují matčinu péči, černé kalhoty chlapců, to jsou přešívané sukně dívek a nejdojemnější jsou botičky – od černých botek nejstarší Jarmily přes odřené botky na nožkách sourozenců až k okopaným botičkám nejmladšího Honzíka. Rodina nebyla bohatá - děti dědily oblečení a boty jeden po druhém - ale byla spořádaná. Maminka, Klepkinova babička Anna, s hrdostí postavila vymydlené děti před objektiv fotoaparátu.
Anna odvozila nejstarší děti ve starém, vypůjčeném kočárku, pro své nejmladší a poslední dítě ale ušetřila na nový. Děda František měl lepší nápad. Když byla Anna v porodnici, za ušetřené peníze koupil „jazz“, jak se tenkrát říkalo moderní bicí soupravě, u které bubeník nezvykle seděl. Zatím co dříve v kapele jeden bubeník hrál na malý buben, druhý bubeník na velký buben a třetí bubeník na činely, nyní bylo možné, aby jediný člověk rukama, nohama obsluhoval všechny bubny a činely najednou. Klepkinův děda byl první, kdo si takovou bicí soupravu na mostecku pořídil, a svou uměleckou statečností se nechvalně proslavil. Havířské hospodyně věděly, že hudba vede k pití a povětrným ženám, nyní pochopily, že může lézt i do peněz!
Klepkinova maminka Hedvika se, u vědomí Péťových rodiných dispozic, bála o jeho budoucnost. Na manželovi vymohla, že první syn nebude za žádnou cenu muzikantem. Zpočátku nebyly problémy. Stačilo tvrdit, že syn bohužel nemá talent a nedat jej do lidové hudební školy, jak bylo u dětí z havířských rodin běžné. Zpívání budovatelských písní na základní škole Péťu nezaujalo a tak byl od hudby u Svatochlápků klid. Ale běda, časy se mění, Péťa jde do učení, přichází puberta, dlouhé vlasy a hlučná rocková muzika.
V pohádce změní polibek žabáka v prince, v Domě horníků a energetiků koncert skupiny Katapult změní Péťu v Klepkina. Nedbá maminčiných nářků, že je to marný, protože nemá talent. Na půdě u dědy opráší „jazz“ a začíná do toho mydlit.
Já dokončil vysokou školu, vrátil se do Mostu, upsal se šachtě, abych nemusel na vojnu a začal shánět muzikanty do kapely. Kluci, kteří se mnou hráli v kapele na gymnáziu, vrzali po barech, drželi se svého „kšeftu“ a tvrdili, že na mostecku se rock and roll hrát nedá.
Našel jsem kytaristu, zpěvačku, saxofonistu, ale bubeníci nebyli. Bicí souprava je dost drahá a taky na ni nelze cvičit v paneláku. Hanka, spolužačka ze střední, mi doporučila svého bratrance – chce být bubeník. Jestli je dobrý neví, ale teta si stěžuje, že do toho stále buší.
Tak jsem poznal Klepkina. Kdosi jej přivezl do garáže v Litvínově, kde jsme zkoušeli. Klepkin s podsaditou postavou a vlasy pod ramena mi nebyl moc sympatický, ale bicí měl. Postavil si je a zkusili jsme si zahrát.
Hrůza! Samý break, rány do kotlů nebo činelů a rytmus, abys pohledal. Hned jsem mu řekl, ať se zabalí a vypadne. Já s troubou, kterej si plete bubnování s bouřkou, hrát nikdy nebudu. Klepkin smutně sbalil nářadí a zmizel z garáže.
Role bubeníka se ujal kluk, který si půjčil peníze na novou bicí soupravu Amati. Hudební talent měl, hrál na violu v Severočeské filharmonii, ale bubnování je fyzicky náročné a když se unavil, začínal zpomalovat. Tudy cesta také nevedla.
Hanka mě přesvědčila, ať dám Klepkinovi ještě jednu šanci. Odmítnutím se moc trápí, máma mu stále opakuje: „vždyť jsme ti to Péťo říkali, nemáš talent,“ ale on si vede svou. Bude bubeník. On bude bubeník.
Už jsme nezkoušeli v garáži, ale na sále Kulturního domu v Mariánských Radicích. Klepkin přišel, postavil bicí a snažil se hrát ne pro sebe a podle sebe, ale tak, aby to pomohlo písničce. Ten nový přístup se mi líbil. Dohodli jsme se, že ho podmíněně vezmu do kapely, ale bude několik hodin denně cvičit s metronomem. Nebude blbnout s breaky a činely, soustředí se na rytmus, na groove, který každá pořádná muzika potřebuje, protože lidi mají srdce a srdce tluče pravidelně (většinou).
Lidi se mě často ptají, co si myslím o Klepkinově neortodoxním bubenickém stylu. Jsou bubeníci, kteří hrají stylem „kouk-ně-te se, já jsem hod-ně cvi-čil,“ ti lepší se dopracují k „buch-ta, buch-ta“, ale Klepkinův groove to je „břit-va, pum-pa, břit-va, pum-pa“.
Jsme na turné ve Francii, sedíme nad ránem na hotelovém pokoji a sledujeme MTV, kde zrovna hrají Led Zeppelin písničku Mobby Dick. Na konci bubnového sóla, Klepkin souhlasně přikývne a prohlásí: „Jasně, já a Bonham. My jsme bubeníci. Ostatní jsou šmrdloni.“
Znám ho dobře a vím, že do množiny „šmrdloňů“ zahrnuje nejen absolventy Pražské konzervatoře, ale úplně všechny bubeníky světa.
Tak pravil Klepk!n
V našich vyprávěních nezmiňujeme paní a slečny, které vstupovaly do našich příběhů. Jsme jemní muži a (s výjimkou jedince, který to má v diagnóze) nemluvíme o tom, jaké sexuální praktiky s kým jsme provozovali, nezmiňujeme intimní detaily ani celá jména, adresy a telefonní čísla příslušnic něžného pohlaví.
V povídce, kterou právě čtete, jsou, ne bezdůvodně, lehce zmíněny dívky provozující nejstarší řemeslo světa ve městě Šanghaj, kde mají nevěstince opravdu skvělou tradici.
Nabídku hrát na EXPO 2010 v Šanghaji jsme dostali od Michala Cabana, který byl dramaturgem Českého národního dne. Důvěřuji schopnostem Cabanů vytvářet krásu z chaosu a nicoty, tak jsem se moc těšil na Světovou výstavu, na Český pavilon, na zajímavé kolegy a zejména na bájné město Šanghaj, o kterém jsme v dětství, při četbě dobrodružných románů, snil.
Pečlivá manažerka chodila na školení a připravovala potřebné administrativní podklady. Ukázalo se, že za dvacet let od Sametové revoluce jsme snadno odvykli autocenzuře a s propagačním materiálem jsme čínským strážcům ideové čistoty poslali i videoklip Vyklátíme modly, ve kterém jsou káceny sochy diktátorů – Hitlera, Stalina a Mao Ce-tunga. Naštěstí schopní organizátoři naší výpravy klip včas odhalili a stáhli.
S blížícím se datem odletu narůstala v manažerce nervozita. Zná smečku velmi dobře, ví, co dokážeme. Podepsala smlouvy s vysokými smluvními pokutami a neustále mne nabádala, abych kapele zdůraznil, že Čínská lidová republika je nekompromisní k držení omamných látek. Tresty jsou kruté - od těžkého žaláře snad až k trestu smrti. V duchu si přehrávala všechny „veselé historky z natáčení“, kterým se smějí hlavně ti, kteří se jich nemuseli účastnit. Namalovala si na zeď takového čerta, až se do Šanghaje přestávala těšit.
Jednoho krásného dne dorazil od produkce e-mail, s posledními pokyny k cestě, který manažerce nápadně zlepšil náladu. Já s manažerkou letíme Airbusem Lufthansy z Mnichova a kapela letí z Amsterodamu Boeningem KLM. Z letícího letadla se nedá vystoupit, tak ať se během čtrnácti hodinového letu pasáčků šelem do Šanghaje bude dít cokoliv, ona u toho nebude.
Náš let proběhl v klidu, užili jsme si pohledy na sibiřské veletoky Ob a Jenisej a Velkou čínskou zeď, která je prý vidět i z vesmíru. Když jsme se vynadívali, vyspali jsme se a do Šanghaje dorazili v dobrém rozpoložení.
Ubytovali jsme se a manažerka mne poprosila, abych zkontroloval kapelu, v jakém stavu dorazili, a zjistil, zda vše proběhlo v pořádku. Šel jsem rovnou, za známou dvojkou Klepkin & Sedící Býk. Když budou v pořádku tihle dva, tak zbytek smečky určitě.
Zaklepu na hotelové dveře s číslem šelmy 666. Je to náhoda!?
„Dále“ pozve mě hlas Sedícího Býka a já vstoupím do zakouřeného, konopím vonícího pokoje.
„Vy blbci! Vy ste sem dovezli trávu?“ nemohu uvěřit. Sám jsem je na zkouškách opakovaně varoval a pro jistotu kapele napsal mail v duchu „sex and rock and roll - yes, drugs - no“.
„Klid Karle, dali jsme to mladýmu do sága. Nic se nestalo, ani nás neprohlíželi“ uklidňuje mne Klepkin.
„Zatím se nic nestalo! Ale když vás s tímhle chytí, tak než vás najdeme a dostaneme z kriminálu, budete poloviční!“ mručím a v duchu se divím - podle občanských průkazů jsou to dospělí lidé. Kde je chyba?
Večer jsme si jednotlivě i po skupinkách vyrazili do Šanghaje. Neplánovaně jsme se sešli v bistru nedaleko hotelu, kde měli obrázky nabízených jídel, čínské pivo Tsingtao a silnou kořalku Paj-ťiou. Čínská „čína“ nechutnala vůbec jak „čína“, co ji známe od nás, pivo ušlo a kořalka měla velký úspěch.
Ráno se snídaně na hotelu účastnila jen hrstka pasáčků šelem, včerejší hrdinové dělnické třídy se neúčastnili. Manažerka mne vybízela, abych zkontroloval známé firmy, zda budou schopní včas vyjet na zvukovou zkoušku do areálu EXPO.
„Neboj se, jsou to profíci. Možná, se až moc drží rčení carpe diem, chovají se, jako by to byl jejich poslední den na tomto světě, ale v práci je na ně spolehnutí.“ chlácholím manažerku. Jistý si úplně nejsem a tak jdu omrknout naše hvězdy.
Klepu na dveře s číslem šelmy, nic se neděje, tak otevřu a vejdu. Býk spí, Klepkin nikde.
„Vstávej!“ budím Býka „Kde je Klepkin?“
„Nevím. Prostě nepřišel na pokoj“ rozespale na mne mžourá.
„Jak nepřišel? Vždyť jste včera byli spolu.“ nechápu, jak může ztratit kamaráda v neznámé zemi a klidně usnout.
Když vytáčím na mobilu Klepkinovo číslo, představuji si, jak signál z mého telefonu letí do vesmíru, kde jej družice přesměruje do Prahy a odtud signál putuje zpět do Šanghaje, aby rozezvoněl Klepkinův telefon. Je to asi blbost, ale napínavá…
„Hm, co je?“ slyším nevrlý hlas ztraceného syna. „Kde jsi? Za chvíli odjíždíme. Jestli tu nebudeš do třiceti minut, starej se sám!“ motivuji kamaráda.
„Karle, jsem v bordelu kousek od hotelu. Počkejte na mě, hned tam budu.“ soudě podle chrapotu toho synek moc nenaspal.
Na sraz přiběhne Klepkin s malým zpožděním, vysprchovaný, oholený, se všemi zavazadly a děkuje, že jsme neodletěli bez něho. To mě pobavilo, ten pošuk si myslí, že jedeme na letiště a vracíme se do Prahy: „Klepkine, my přece nikam neletíme. Teď jedeme na EXPO, kde bude zvuková zkouška. To ses tak zřídil, že ani nevíš, že jsme tady ještě nehráli. Přiletěli jsme teprve včera!“
„Tak fajn.“ oddechne si Klepkin a smečka vyráží za prací…
Světová výstava byla hodně zajímavá a Šanghaj stála za návštěvu. Navštívil jsem chrám Nefritového Budhy, zbytek starého města se zahradou Yuyuan, procházel nábřeží Bund a hlavní třídu Nanking. Hodně se mi líbilo v koloniální čtvrti, se spoustou barů, bister a vzrostlých platanů. Každý jsme volný čas trávili po svém, dva pasáčci si koupili lístky na vlak a projeli se Maglevem, nejrychlejším traťovým vozidlem na světě. Klepkin strávil pobyt v malém nevěstinci nedaleko hotelu.
Když jsem se loučil se smečkou, která nyní doopravdy odlétala do Prahy, zvědavost mi nedala a zeptal jsem se Klepkina: „Prosím tě, cos tam pořád dělal v tom bordelu? Byls tam zalezlej jak jezevec v noře a vystrčil paty jen kvůli koncertu.“
„Hrál jsem s holkama karty, když neměly zrovna práci.“ prozrazuje nenuceně Klepkin.
„A co? Bylo něco?“ zajímá Sedícího Býka.
Klepkin jen nonšalantně pokrčí rameny.
„Hm a kde jsi na to vlastně vzal? Nevěstinec v luxusní čtvrti. Zas tolik jsme za koncert nedostali“ zajímám se.
„No, já měl množstevní slevu“ odhaluje kamarád ekonomické pozadí kauzy.
„Použil jsi ochranu?“ ptá se pragmaticky Laura.
Klepkin pokrčí rameny, rozpačitě se poškrábe na hlavě a rychle mrkne.
Tak, je to jasný…
Tak pravil Klepk!n
Světový festival mládeže a studentstva je název pravidelného mezinárodního setkání mládeže, které organizuje Světová federace demokratické mládeže. Setkání jsou pořádána od roku 1947, kdy se konalo první setkání v Praze. Účastníci jsou převážně levicově orientovaní
(zdroj Wikipedie).
V roce 1989, opravdu jen pár týdnů před pádem komunismu v Česku, se Laura a její tygři společně s 22 000 delegáty ze 177 zemí světa účastnili XIII. Světového festivalu mládeže a studenstva v hlavním městě Korejské lidově demokratické republiky Pchjongjangu.
Od různých známých, ba dokonce i od kamarádů, jsem to za naši účast pěkně schytal. „Komunisti padaj jako švestky po celý Evropě, a vy je letíte podporovat na kraj světa.“
Bránil jsem se, komunisty nepodporujeme. Letíme na kraj světa hrát naše písničky, zrovna ty samé písničky, které nám komunisti ještě včera zakazovali hrát. To, že se nyní, v éře perestrojky, námi chlubí, nám nevadí. My názory neměníme, víme, o čem zpíváme a čím více lidí nás uslyší, tím lépe…
Moc jsem s vysvětlováním neuspěl, ale rozhodnutí letět hrát do Severní Korey jsem nikdy nelitoval. Pokusím se popsat, jaké to tam bylo, i když je mi jasné, že z toho, co zde napíšu, těžko získáte jasnější představu. To se musí zažít…
Korejští soudruzi se snažili, seč mohli, ukázat nám ze své země jenom to nejlepší, ale ani třicet let, které jsem prožil v Československém reálném socialismu, mne nedokázalo připravit na Korejské lidově demokratické zřízení, které vybudoval marxista a komunista Kim Ir-sen. Na triumfální cestě k vítězství mu pomohlo odstranění dogmatismu a formalismu, nejvíce pak zavedení doktríny čučche v ideologické práci.
O aplikaci zásad čučche se také pokusil indonéský prezident Sukarno po své návštěvě Severní Koreje v roce 1964 nebo rumunský prezident Nicolae Ceauşescu po návštěvě v roce 1971. Ideologií čučche se inspiroval Pol Potův režim v Kambodži. Přemýšlím o čučche a napadá mě, že by se líbilo i našemu prezidentu. Už jen, jak to zní…
Z ČSSR, mimo delegátů Svazu mládeže, letěla také kulturní delegace, řada bavičů a umělců, zastupovaných převážně Pražským kulturním střediskem. Co si vybavuji, účastnila se mladá, tehdy nepříliš známá Lucie Bílá, Michal David s kapelou, rockeři Turbo, mimové z Mimtria, houslista Ivan Ženatý a ze Slovenska například Vašo Patejdl s kapelou nebo soubor Lúčnice, který mne ohromil a našel jsem v něm celoživotní kamarády.
My všichni - 22 tisíc návštěvníků festivalu - jsme bydleli v hotelových pokojích na zánovním panelovém sídlišti. V přízemí paneláků byly jídelny, kde jsme se zadarmo a celkem slušně stravovali, i když zlí jazykové tvrdili, že jíme psy. Večer bylo kolem živo jak v Chanově na sídlišti. Komunisti dovolili vybraným skupinám Japonců provozovat v areálu stánky s občerstvením a tak nebyla nouze o americké cigarety a drahou whisky. Etnicky pestré večírky byly dlouhé a bujaré. Snadno jsme se seznamovali s naivními levicovými Indy, Afričany, Brazilci a Mexičany, všichni jsme byli mladí, tak jsme se družili, ale nemohli jsme s nimi mluvit o politice – nerozuměli by nám. Vysvětlovat zapáleným levičákům realitu bylo o strach, ne z nich, ale z těch. co pozorně poslouchali!
Úplně mne odrovnal mladý, asi dvacetiletý Australan, když mi povídal, jak nám závidí, že žijeme v socialismu a už budujeme komunismus. Přísahal, že bude bojovat ze všech sil a bez ohledu na oběti, aby i Australané mohli žít v socialismu. Řekl jsem mu, aby se nejdřív přijel podívat k nám, aby zbízka viděl ten socialismus …
Na hotelových pokojích byly televize, ale veškerý program šel v černobílé. Barevně vysílali jen opery, které složil Kim Ir-sen. Z reproduktorů na pokojích, v jídelnách, na chodbách i ulicích stále hrála hudba a my muzikanti jsme se nedokázali dohodnout, zda jde o variace jedné skladby. nebo jde o různé písně.
Všimli jsme si, že autobusy Nissan měli vytrhnutý znak Made In Japan. Začali jsme pátrat po značkách původu různých výrobků, ale vše (včetně českých tramvají Tatra) osobně vymyslel veliký Kim (tj. Kim „dosáhnout slunce“) a vyrobila Korejská lidově demokratická republika.
Jedeme se podívat a vykoupat k Žlutému moři. Korejci mu říkají Západní moře a průvodce nám ukazuje hráz, bránící přílivu rozlévat se na pevninu. Hrdě vypráví: „Byli tu Američani, přivezli mnoho, mnoho přístrojů a měřili, měřili a měřili, ale stále nevěděli kde hráz postavit. Tak přijel náš milovaný vůdce Kim Ir-sen. Sedl na člun, odplul do zálivu, rozhlédl se a ukázal nám rukou – tady to postavte! No – sami vidíte. Tady ta hráz stojí!“
Hráz stojí a my také stojíme – v zácpě. Jsou zde tři jízdní pruhy – směrem tam je ucpáno autobusy s návštěvníky festivalu, zpět ucpáno jinými autobusy, také s návštěvníky festivalu a uprostřed žlutě označený prázdný pruh pro Kim Ir -sena, kdyby tudy náhodou jel. Stejně tak musí zůstat neobsazené žluté sedadlo v přeplněné tramvaji nebo metru, které má v překladu parádní názvy stanic – Rudá hvězda, Soudruh, Vítězství, Triumfální návrat nebo Ráj.
Přes den jsme na ulicích potkávali mladé, optimismus vyzařující rodinky. Všichni v jednotných bílých košilkách a modrých kalhotách či sukních se na nás mile usmívali a mávali, mávali, mávali, až ti slabší z nás dostávali deprese. Abychom se uvolnili, posílali jsme před sebe trumpetistu Tomáše Svobodu a volali: Svoboda! Svoboda!
Nu - čučkaři, kdo z vás může říci, že v tuhém čučche režimu zplna hrdla řval Svoboda? My Tygři ano!
Ztratili jsme se s Klepkinem našemu zájezdu a zůstali osamocení v zábavním parku, který je, bez návštěvníků festivalu, zcela prázdný. Vycházíme branou a vidíme ukazatele – rozsypaný čaj do prava a rozsypaný čaj do leva. Z toho nic nepoznáme! Najednou vidíme člověka, kráčí po poli, motyku na ramenou. Chceme se zeptat na cestu a tak vykročíme směrem k zemědělci. Zahlídl nás, hodil motyku na zem a upaloval pryč co mu síly stačily. Marné bylo naše volání, zemědělec běžel opravdu jako o život!
Naštěstí jsme stopli autobus s ruskými novináři, co nás dopravili na hotel, a ještě nám stihli ukázat, jak se správně pije vodka a promluvit si, jak jde u nás perestrojka.
Koncerty Laury, pokud se pamatuji, proběhly celkem tři. První, v dešti na dvoře Českého kulturního centra, sledoval pouze jeden divák – Ivan Ženatý. Sundal košili, dal si židli doprostřed prázdného placu, poslouchal a nadšeně aplaudoval. Nikdy v životě mi jediný divák neudělal tolik radosti!
Druhý koncert jsme hráli na mezinárodně obsazeném festivalu. Organizátoři přivezli na nákladních autech davy lidí a posadili je do dlouhých řad na obrovském náměstí. Každou řadu z obou stran hlídali muži s vysílačkami u pasu a tlampači v rukou. Právě vystupuje reagge skupina slepých muzikantů z Jamajky. Hrají parádně, pohupují se a spustí hit Boba Marleyho: „Get Up, Stand Up, stand up for your right / Get Up, Stand Up, don't give up the fight“. Zavrní vysílačky a hlídači s tlampači donutí posluchače „povstat, za jejich práva.“ Tisíce vyděšených diváků stojí v pozoru a uvolnění slepci jim zpívají o boji za lidská práva. To musí i Tygr pochopit, že tady „Nebudeme, nebudeme“ nic nezmění…
Poslední akce bylo „veliké balábile“ finálový koncert v Paláci kultury. Pochopitelně vše předváděno na playback, aby to organizátoři a technika zvládli. Z koncertu si pamatuji pouze dvě věci – že korejští technici nikomu z našich zvukařů nedovolili „sáhnout na čudlíky“, protože aparatura je „nastavena od výrobce“, a tak byly všechny reverby, equalisery a kompresory nastaveny na nulu, tedy nepracovaly. Veselejší bylo, když Daniel Nekonečný stáhnul při závěrečných úklonách Upírovi kalhoty…
Výlet do Severní Korey umožnil Klepkinovi mnohé eskapády, například když se v pryžových pantoflích, určených výhradně pro pobyt na toaletě, vydal na obhlídku Mangyongdae, bájného rodiště Kim Ir- sena a velkopansky šlapal po svatých stezkách kultu osobnosti, zatímco se, návštěvou Kimova rodiště odměnění nejlepší pracovníci Severní Korey, zajíkali slzami dojetí.
Pokárání přišlo diplomatickou cestou, ale Klepkin nebyl kupodivu udavači dobře popsán, tak byl na štábu produkce „vytahán za uši“ Upír, který ovšem „čučche, nečučche“ kolegu nepráskl.
Jak si démon na XIII. Světovém festivalu mládeže a studenstva vedl se dozvíte příště.
Tak pravil Klepk!n
Moderní doba podle někoho začala Velkou francouzskou revolucí nebo první světovou válkou nebo pádem Berlínské zdi.
Pro mé děti začala moderní doba mobilním telefonem. Jako malé nevěřily, že jsem ještě ve třiceti letech neměl ani neznal mobil. Ptaly se: „Tati, měli jste alespoň ponožky?“
Možná mají děti pravdu a moderní doba začala internetem a mobilním spojením. Mohu být v denním kontaktu s bratrem, který jezdí náklaďákem „z Kentucky do Tennessee, přes hory a přes lesy“. Mohu vyhledat informace o všem, na co si vzpomenu, třeba důkaz, že Země je placatá.
Moderní doba je informační doba. Informace spojují a informace rozdělují. Staré heslo „rozděl a panuj“ uchopili demagogové. V Americe přišli s konceptem intersekcionality, u nás demokraticky zvolený prezident všech rozdělil společnost na „pracující lid“ a jeho odpůrce pražskou kavárnu – elitáře, povaleče, žvanily a umělce.
Pro Lauru a její tygry začala moderní doba přechodem pod křídla Pražského kulturního střediska, kdy se kapela profesionalizovala. Z amatérských hudebníků, horníků, stavařů, soustružníků a učitelek mateřské školky se stali hudebníci z povolání, kteří nechodí do práce a žijí sladkým životem pražské kavárny.
Já nás - pasáčky šelem a sběrače štěstí - vždy vnímal spíše jako „Working Class Hero“, než jako kavárenské povaleče. Nemusíme sice v pracovním týdnu každý den vstávat „na budík“, ale ovládnutí hudebních nástrojů je výsledkem pilného a vytrvalého cvičení. Uděláte si puchýře na rukou nebo ústech, cvičíte dál přes bolest, až ztvrdnou na mozoly. Zdokonalujete se na svůj nástroj doma a pilujete souhru s kapelou ve sklepeních, garážích nebo zkušebnách. Nástroje jsou drahé, zkoušky neplacené. Placeni jste jen za koncerty, většinou podle počtu prodaných vstupenek.
Koncert trvá i se zvukovou zkouškou asi tři hodiny, ale cesta na něj trvá často mnohem déle. Během sezóny jsme strávili celé dva měsíce čistého času v neklimatizovaném autobuse. Stane se, že dohrajete v Hamburku a hned po koncertě nasednete do autobusu, kde se převlékáte, večeříte, snídáte, obědváte a valíte s minimálními zastávkami do Marseille, kam dorazíte rovnou na zvukovou zkoušku.
„Ženy, víno, zpěv“ – po našem, nebo „sex, drogy a rock and roll“ – po americku, jsou slogany, které ukazují, jak lidé vnímají muzikantský život. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu: Ženy nebo sex - zažijete kolegy, kteří svou první, druhou, ba i třetí manželku poprvé zahlédli z pódia. Víno nebo drogy – to je na nemoc z povolání! Horníci, když se nadýchají prachu přes míru, dostanou invalidní důchod. Slavní muzikanti nepřežijí třicítku (viz. Forever 27 Club). Část muzikantů, která přežije „divoké roky“ jsou rozklepané trosky bez nároku na důchod nebo, méně často, vyrovnaní chlapíci se smutným úsměvem. Zpěv nebo rock and roll – zpívat se musí, protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo!
V našem příběhu jsme všichni stále ještě živí, mladí a nerozklepaní. Jsme dělníci rockové muziky, chceme sytit své šelmy, nasbírat trochu štěstí, poznávat nové lidi a nová místa.
Pchjongjang je bohužel dokonalá Potěmkinova vesnice a svátečně oblečení domorodci nám mávají, mávají a mávají. Nebaví nás to nejapné divadlo. Bezcílně bloumáme ulicemi a hledáme za co utratit své wony (Severokorejská měna). Kdosi nám poradí, ať koupíme ženšen, je sice hodně drahý, ale obsahuje 180 účinných látek. V podstatě je to geniální lék, opravdu na vše.
„To chci!“ pravil Klepkin. Jak řekl, tak pasáčci udělali a vypravili se hledat bájný kořen ženšen.
Narazili jsme na malý obchod, kde pár místních statistů hrálo nakupující občany. Zdvořile nás pustili před sebe. Klepkin oslovil prodavače tak podivnou ruštinou, že jsme mu nerozuměli ani my, kteří jsme věděli, co jeho srdce žádá. Náš hrdina se nevzdával, a nakonec udiveného prodavače i zevlující statisty potěšil pantomimou, při které bravurně předvedl – širé pole, hledám, kopu, našel jsem kořen, zdravý budu!
Prodavačův obličej rozzářil úsměv, horlivě kýval hlavou, jakože už ví, pochopil. Odešel do zadní části obchodu a vrátil se s lahví, naplněnou žlutou tekutinou, ve které vzlínal mrtvý had. Podobné nádoby s obojživelníky naloženými v lihu mne strašily v přírodopisném kabinetu našeho gymnázia.
Klepkin ožil. Posunky a neznámou řečí, skládající se z existujících i neexistujících slovíček různých jazyků, konverzoval s prodavačem, který mu, jak to vypadalo, rozuměl a pravděpodobně korejsky odpovídal. Klepkin přikývl, zaplatil značnou sumu, vzal láhev s hadem a šli jsme.
„Karle, to je paráda! Had v lihu, exotika, pití i jídlo! Tři v jednom!“ nadšeně vykládal Klepkin. „Otevřeš lahev, ukrajuješ si hada, hadí maso je vzácná pochoutka, a zapíjíš kořalkou, ve který had plaval. Prostě paráda!“. Brebentil vesele, naplněn radostí ze vzácné kořisti.
Jak to v životě bývá, jeho radost netrvala dlouho. Před panelákem, kde jsme byli ubytovaní, hned vedle japonských stánkařů, stál obrovský demižon, plný velkých hadů a žluté kořalky, kterou vcelku lacino rozlévali do plastových kelímků. Opatrně jsem ochutnal, ale nedalo se to pít. Klepkin mi s nadějí dal ochutnat ze své drahé láhve a stejný výsledek - nedalo se to pít.
Démon se nenechal odradit. Utracené peníze nemínil jen tak odepsat, a hada poctivě snědl. Kořalku statečně pil, ale než stihl vypadat jak celá vyjmenovaná slova na P (pyšný, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, pýr), vstoupila do něj hadí lstivost a začal se pokradmu vyptávat ostatních účinkujících:
„Hele, můžu se zeptat, kolik jsi měl v tašce peněz? U nás dostal nejvíc kapelník a zpěvačka. Kolik jsi dostal ty?“ (pozn. Na závěr pobytu jsme každý dostali fialově rudou tašku, ve které byly hodinky s vyrytým věnováním Kim Ir Sena a tričko s emblémem XIII. Světového festivalu mládeže a studenstva)
„No já dostal tašku, hodinky a tričko.“
„A nic víc?“
„Nic víc!“
„Hm… No, to je divný. V tý tašce by měla být ještě obálka s penězi. Buď se stal omyl, nebo ti ty prachy prostě někdo ukrad! Bejt tebou zajdu na produkci a zeptám se…“ popichoval Klepkin.
Fáma o zpronvěřených penězích od Kim Ir Sena se kulturní delegací rozletěla rychlostí blesku Na produkci se dveře netrhly a do pozdních raních hodin museli unavení a naštvaní produkční zoufale vysvětlovat, že v taškách žádný peníze nebyly!
Tak pravil Klepk!n
Vážený čtenáři, pokud jsi nečetl příběh Klepkinova strýčka Vojty, který z lásky popravil Ježíška, nevadí, mohu Tě seznámit se svým oblíbeným hrdinou prostřednictvím následujících řádek.
Vojtu jsem poznal ve Vykmanově v Krušných horách, kam jsme jezdili na výlety. Prožil toho opravdu hodně a mne bavily jeho historky, absence předsudků a nevyčtená moudrost.
Za války se na šachtě seznámil s několika francouzskými zajatci, dělil se s nimi o cigarety a snažil se porozumět jejich příběhům, ve kterých se opakovalo magické slůvko Paris. Po válce jsme žili v kleci reálného socialismu, kterou nešlo opustit, a bájné město měst Paříž zůstávalo Vojtovým nesplněným snem.
V roce 1993 získala Laura a její tygři cenu francouzských médií Grand Prix Media RFI a nyní jsme měli jet do Paříže na koncert, který přenášela televize MCM. Do Francie je daleko, doprava kapely a vybavení je drahá, proto nejezdíme na jednotlivé koncerty, ale manažerka řadí koncerty do „šňůry“, aby se náklady na dopravu ředily. Nyní se z prestižních důvodů vyplatí jet do Paříže „na otočku“, a tak mne napadlo vzít sebou strýčka Vojtu.
Vyjíždíme z Prahy a já kapele v autobusových reproduktorech pouštím dokončené nahrávky alba Síla v nás. Na první zastávce se na mne a „můj“ mix snese lavina kritiky. Vojta mlčky pokuřuje a poslouchá názory muzikantů. Když nastoupíme do autobusu a pokračujeme v cestě, Vojta povídá: „Už vím, kdo na jaký nástroj hraje. Tenhle na kytaru, ten na saxofon, tamten na trumpetu,“ ukazuje na jednotlivé členy kapely a vždy se přesně trefí.
„Jak jsi to poznal?“ zajímá mne.
„No to je lehký. Hraje celá kapela, ale tenhle neslyší kytaru, ten saxofon a tamten trumpetu. Shodnou se, že slyšet je jen basa a na tu hraješ ty.“
Dorazili jsme do hotelu, ubytovali se a druhý den dopoledne jsme vyrazili do „víru velkoměsta“. Vedu Vojtu do svých oblíbených uliček v okolí Pigalle, ale jeho nezajímá Moulin Rouge, stále ho to táhne do prodejen ovoce a zeleniny.
„Vojto, proč lezeme do každé prodejny zeleniny, kterou uvidíš?“
„No, frantíci mají skvělej česnek. Já ho chci koupit a zasadit na zahrádce.“
Krčím rameny, každý má asi jiné představy o splněném snu. Pokračujeme v hledání vhodného česneku, když nás osloví dvě prostitutky. Takhle brzy dopoledne pracují jen starší profesionálky, které večer v konkurenci mladších kolegyň nemají šanci na úspěšný lov. Nabízí nám své služby, které s díky odmítám.
„Co chtěly ty paní?“ ptá se Vojta.
„To byly prostitutky.“
„Ale nepovídej, takový starý? Kdo by je chtěl?“ diví se Vojta, který je věkem blíže stovce než padesátce.
Koncert Rádia RFI probíhal v krásném sále La Cigale. Parter i balkony byly našlapané nadšenými diváky. Kapele se dařilo, ale to jsme v té době považovali za naprostou samozřejmost. Drobným vybočením z normálu bylo, že mi během koncertu praskla nejtlustší struna na base. To se mi nikdy dříve ani potom nestalo.
Po koncertě jsem měl ještě povinosti. Francoise, naše francouzská manažerka, trvala na tom, že jako autor repertoáru a umělecký šéf souboru musím potřást rukou každému, koho ona považuje za důležitého. V průběhu výměn zdvořilých frází jsem pokukoval po Vojtovi, kde je, co dělá a zda ho kapela nenechala napospas „samotě v davu“. Jasně, že se o Vojtu nikdo nestaral. Klepkin a Sedící býk se věnovali občerstvení, další pasáčkové sběru štěstí, ale Vojta kupodivu nikdy nestál opuštěný a sám. Tu se na něj zubily upravené blondýnky, tu zdvořile naslouchal dobře oblečenému pánovi.
Když mne Francoise konečně propustila ze služby, našel jsem Vojtu v zaujaté konverzaci s elegantním šedesátníkem, jak se ukázalo, Čechem, který po invazi spřátelených armád emigroval a nyní přednášel na Sorbonně.
Vojta, pokuřuje a v klidu profesorovi vysvětluje: „Cikán se tě Franto musí bát. Pak je klid.“
Profesor nevěřícně kroutí hlavou: „Jaký bát? Co to prosím tě Vojto vykládáš?“
„No podívej. Ve starým Mostě bývala hospoda Řemesla, kam chodili samí kriminálníci a hlavně cikáni. Když policajti chtěli někoho sebrat, prostě si tam pro něj přišli. My, všichni chlapi nad metr osmdesát od RAJe (pozn. Restaurace a jídelny), jsme se tam po dvou měsících střídali ve službách. U pasu jsme měli pendreky, a když někdo nechtěl zaplatit, tak jsme mu prostě jednu natáhli,“ vypráví Vojta.
„Vy jste v hospodě nosili pendreky?“ nevěří profesor svým uším.
„No jasně! A když se to tam začalo mydlit a někdo vypnul světla, skočili jsme za pult, zamkli kasírtašky a mlátili před sebe hlava nehlava,“ pokračuje Vojta.
„Tak do takový hospody bych nechodil,“ prohlásí vzdělanec rezolutně.
„Co bys tam taky Franto dělal. Vždyť jsem říkal, že tam chodili kriminálníci a cikáni,“ uzavírá Vojta smířlivě.
Sleduji rozhovor šedivých pánů, Františka - zastánce kulturní rozmanitosti, intelektuála, který většinu života prožil v univerzitním prostředí, a Vojty, chlapa, který dobře ví, že rozdíl mezi teorií a praxí je zejména v praxi. Dva odlišné životní příběhy, a pánové si povídají, vysvětlují, nesouhlasí spolu, ale nechávají se domluvit a neuráží jeden druhého. Dokázali by to i v diskuzi na webu?
Tak pravil Klepk!n
Varování: Tato kapitola obsahuje nevhodná slova a provokativní úvahy.
Jsem Sparťan. Kdysi to znělo hrdě. Nyní mi po každé zkažené neděli manželka radí, abych přestal fandit nebo vyměnil klubové barvy. Nic s tím neudělám a nic neovlivním, jen pravidelně prožívám zklamání. Nemohu si pomoci a věřím, že se dožiju čtyř hvězdiček na dresech svého teamu.
Glasgow Rangers mají na dresu hvězdiček pět a bojují o hvězdu šestou. Od doby svého vzniku v roce 1872 získali pětapadesát mistrovských titulů v nejvyšší skotské fotbalové lize a drží světový rekord. Respekt!
Respekt tu byl, ale už není… Díval jsem se v televizi na zápas mezi slavnými Rangers FC a Slávií Praha a viděl jsem nechutně faulující hrubiány, vyhledávající možnost pokopat a ublížit soupeři, který nad nimi vítězil. Kdysi jsem byl v kapele osočen, že neumím prohrávat. Souhlasil jsem a řekl, že se to ani nechci učit. Měl jsem na mysli sparťanské „nikdy se nevzdávat“, nikoliv „skotské“, když neumím vyhrát, alespoň ti ublížím…
Naše doba je hodně moc nejvíc zajímavá. Jako textaře by mne mohlo těšit, že slova váží více než činy a rasistická urážka vzbuzuje větší vášně než prokopnutí lebky soupeře. Netěší mne to a neřeším, zda šlo o nadávku „údajně rasistickou“ nebo „úplně rasistickou“. V mládí jsem hrál hokej a basketbal, nadávky na hřišti padají a nadávky mají na hřišti zůstat. Je mi cizí moderní rasismus. Lidské bytosti jsou si rovny před Bohem a měly by být i před zákonem. Je mi jedno, zda Kúdela vynadal Finovi do prasat, opic nebo černých čů…ků. Slova jsou důležitá, ale nejsou více než činy!
Zavolal jsem Klepkinovi, zajímal mne jeho názor. Je zarputilý Slávista a často dokáže situaci překvapivě a přesně okomentovat. Nebudu přepisovat celý náš rozhovor, tedy spíše Klepkinův monolog provázený mým občasným souhlasným zamručením, a soustředím se na hlavní démonovy myšlenky.
„ … no jasně, že jsem se koukal! Slávii upřeli penaltu! Skotové hráli jako prasata! Prohrávali o dva góly, sami ani nevystřelili na branku a tak faulovali, tvrdě dohrávali souboje, i když už byl míč dávno jinde. Kolářovi prokopli lebku. Všechno faulování jim bylo k hovnu, protože naši kluci byli ukáznění, neopláceli, a soustředili se na hru. Proto přišli s rasismem. Dobře vědí, že když použijou kouzelné slůvko RASISMUS, nemusí nic dokazovat a Slávie má pokleknout. Ty kecy o rasismu už mě taky pěkně serou! Dneska je rasismus i to, když se běloch odváží přeložit básničku černé básnířky. Ty víš, že já nejsem rasista, popral jsem se se skinama, když sem hájil v tramvaji tu cikánskou maminku, ale tenhle moderní rasismus nedávám. To není náhoda Karle. To jsou zase ti samí – inkvizice, jakobíni, komunisti, fašisti, cancel culture – pořád nám přes mrtvoly vnucujou své ideály. Nejdřív jak smíme mluvit, pak jak myslet a nakonec jednat. To je jedna a ta samá parta. Vždy ten boj za dobro lidstva skončí mučením a vražděním. Každej den vymyslí novou řeč, matka tak už není maminka, ale rodič číslo jedna, ona je on, on není on a oba jsou ono! Já se vsadím, že kvůli ideálům bylo zabito více lidí než kvůli majetku! A pořád to jsou ti samí intelektuálové, takový co nic neumí! Tak jako bys v předvoji dělnické třídy nebo mezi vůdci Národně socialistické německé dělnické strany nenašel dělníka, tak mezi těmahle novodobýma plastikovýma svatýma nenajdeš inženýra, co umí vypočítat most nebo kluka co ho umí postavit. Všechno je to jedna parta. Jak marxistická, tak nacistická ideologie byly prohlášeny za vědecké, a jen vojenské vítězství zajistilo, že v akademické sféře převážila marxistická nikoliv nacistická „věda“. Navíc dneska umělá inteligence posiluje přirozenou hloupost a mladí ideálům věří. My jsme také věřili, že „nejsme jako oni“. Ovšem, pro někoho jsou pokrokové ideály byznys, místa ve vedení korporací, univerzitních kateder, mediálních domů nebo politických partají. Tam jsou kecy rozhodující! Prostě mě víc a víc sere, že není určující to, co děláš, ale to, co říkáš nebo dokonce, co si kdo myslí, že říkáš! Neumíš dát gól, tak rasismus. Nejde ti matematika? To je rasismus a nadvláda starých bílých mužů. Když je průser, zalezou a jsou zticha, a když postavíme svět znovu na nohy, zase vylezou a budou kritizovat a hledat cesty jak bejt důležitý, a hlavně u moci. To jsme se měli od komunistů naučit – věšet komunisty. V tom jsou nejlepší na světě!“ … Telefonát se dál nesl v podobném nenávistném duchu.
Myslím, že asi všichni už máme těch svatých omyvatelných keců plný zuby. Klepkin může mluvit, „jak mu zobák narost“, nemá zapotřebí být politicky korektní, neusiluje ve volbách o naše hlasy.
Přemýšlím o tom, co Klepkin říkal a fascinuje mne, jak plynule kombinuje vulgární výrazy s literárním jazykem a břitkými úvahami. Kdo jiný by v zuřivém monologu pronášel věty jako: Jak marxistická, tak nacistická ideologie byly prohlášeny za vědecké, a jen vojenské vítězství zajistilo, že v akademické sféře převážila marxistická nikoliv nacistická „věda“. Ona je genialita asi vždy trochu schovaná za podivnostmi.
Vzpomněl jsem si, jak jsme ve Francii debatovali v knihovnách (pozn. To není vtip. Distributor našich alb pan M. C. prodával CD po knihovnách a tak čas od času byly ve Francii k vidění letáky zvoucí na diskuzi se členy kapely Laura a její tygři v místní knihovně) a nikdy nedokázali účastníkům vysvětlit, jak to bylo s tím komunismem. Proč jsme někde hrát mohli a někde ne, a proč jsme nebyli zavření v kriminále jak Plastic People. Ta doba byla tak absurdní, že se to špatně vysvětluje i našim dětem, natož v jiné společnosti, cizím jazykem.
Jeden diskutér se zeptal, zda někoho z nás pronásledovala komunistická moc a jak konkrétně se to projevilo.
Klepkin se chopil slova: „Mě komunisti pronásledovali. Musel jsem na výslech do místní služebny a podepsat protokol.“
„Z čeho vás obvinili?“
„Že jsem vytopil sousedku.“
„Jak vytopil?“ nikdo, ani my tygři, nechápe.
„No vodou. Vytopil vodou.“
„Proboha?! To je politický pronásledování?“
„Jasně! Ona bydlela nade mnou!“
Tak pravil Klepk!n
Obrazy ze života pasáčků šelem a sběračů štěstí ke mně přicházejí záhadně a nečekaně. Nevymýšlím si je, stalo se, ale proč si někdy vzpomenu na Klepkina, konverzujícího s honorací města Limoges, a jindy v duchu vidím nahatého démona, jak se rychle přibližuje ke dveřím hotelu v Trenčíně a pára stoupá z jeho mohutného, chlupatého těla? Okrajově si pamatuji období, kdy událost proběhla a pátrám v mysli po okolnostech, které nás k ní dovedly. Je zajímavé, jak určité detaily rozvíří vzpomínky, zvedne se mlha a najednou přesně vidím obrazy dávno zasuté v paměti.
Vzpomínám a vidím čerstvé jizvy na hladce vyholené lebce Klepkina. V daném období nadstandardně nasával a jizvy jsou výsledkem holení hlavy žiletkou Astra po probdělé noci… A příběh je tady:
Připravovali jsme se na interview pro erotický časopis. S nápadem i kontaktem na příslušného novináře přišel Sedící býk. Časopis čte hodně lidí, novinář vyzpovídá vybrané členy kapely a modelka se nahá vyfotí mezi našimi nástroji. Myšlenka se mi nezamlouvala. Časopis mi přišel poněkud „ušmudlaný“, ale hlavně jsem nás považoval za umělce, kteří svou tvorbou sdělují důležité myšlenky a nemají podobné věci zapotřebí. Argument o počtu čtenářů mne nepřesvědčil, naši posluchači a čtenáři tohoto časopisu tvoří různé, jen minimálně se prolínající množiny.
Kapela se zrovna nacházela v období, kdy v jejích členech narůstalo přesvědčení, že naši manažeři jsou neschopní (pozn. měli jsme více manažerů, pro různé země). Přesvědčení o neschopnosti manažera, kapelníka a zvukaře je hluboce zaseto v duši popového, jazzového i rockového muzikanta a při vhodné příležitosti vzklíčí. Je to logické, dobrý muzikant dobře ví, že je dobrý. Jak jinak tedy vysvětlit, že nemá takový úspěch, tolik peněz a takové auto jako ti druzí muzikanti, kteří nejsou o mnoho lepší, ba často právě naopak!
Když pracujete s kolektivem, musíte někdy ustoupit v méně podstatném aspektu, abyste příště prosadili důležitější hledisko. Souhlasil jsem tedy s rozhovorem a focením pod podmínkou, že se interview nezúčastní Klepkin. Nevíme, co by mohl vyprávět, a proto se o akci nesmí dozvědět.
V den D jsme se sešli v dnes díky seriálu Most slavné restauraci Severka, která je pět minut chůze od Neprakta klubu, kde mělo interview a focení nahé modelky proběhnout.
Leč běda! V Severce sedí Klepkin! Leskne se mu čerstvě oholená hlava, rozkládá rukama a vypráví otráveným štamgastům o našich úspěších. Když nás uvidí, vstane od stolu a radostně k nám vrávorá. Je dopoledne, ale démon už má dost „naváto“. Pokud jsem ho předtím z opatrnosti nechtěl u interview, tak v tomhle stavu je jeho účast absolutně nežádoucí. Naznačím klukům, ať se neprozradí. Sedáme ke stolu a dáme si pivko a panáka. Tlachat v hospodě mi nikdy nepřišlo jako ztracený čas, ale nyní jsem jako na trní. Jak se zbavíme Klepkina? Stihneme dojít včas na rozhovor?
Máme už v sobě třetího panáka, je za pět minut dvanáct, ale stále mne nenapadá, jak se Klepkina elegantně zbavit. Začínám být rezignovaný. No tak co?! Přijdeme tam i s démonem a budeme před blbama vypadat jak blbci. Děj se vůle Boží!
„Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová,“ praví Písmo svaté, a opravdu. Klepkin, který se houpal na židli, sebou najednou plácne na zem a „přicucne“ se k podlaze. Tuhle situaci dobře znám. Démona přicuclého k podlaze nezvednete ani jeřábem. Vysvětluji hospodskému, že tady kolegu zatím necháme. Teď s ním nikdo nehne, ale až „vyschne“, tak se odlepí. Později si pro něho přijdeme. Zaplatím i za Klepkina a mažeme do Neprakta klubu.
Na parkovišti před Neprakťákem postává nesympatický prošedivělý pán a od pohledu naivní dobře vyvinutá blondýna. Po seznámení vystoupáme po schodech do klubu a rozesadíme se okolo stolu. Novinář zapne magnetofon a důležitě povídá do mikrofonu: „Dnes je pátého dubna a já sedím v mosteckém Neprakta klubu s chlapci ze skupiny Laura a její tygři, abychom si povídali o erotice a sexu.“
Tu slyš: jedna - druhá - třetí - poledne zvon udeří, klika cvakla, dvéře letí – Klepkin vchází do dveří.
„A ja, ja, ja jaj!“ pomyslím si, ale teď už nic neudělám. Jen musím potlačit pocit studu a tvářit se, že patřím k hnutí nezúčastněných. Novinář nedůtklivě vypne magnetofon a čeká, až si Klepkin donese židli a usadí se. Potom pan důležitý opět zapne Nagru, foukne do mikrofonu a opakuje: „Dnes je pátého dubna a já sedím s chlapci ze skupiny Laura a její tygři, abychom si povídali o erotice a sexu.“ Rozhlídne se po nás a ptá se: „Chlapci, co si myslíte o sexu?“
„Já,“ zvedne Klepkin ruku jako ve škole, dívá se modelce do očí a povídá:
„já, já bych chtěl strašně prc…“
Nedokončí, ne proto, že vidí můj nesouhlasný výraz, ale protože novinář mu ucukl s mikrofonem. Klepkin chytne oběma rukama mikrofon a i s novinářem, který se mikrofonu odmítá pustit, je k sobě přitáhne. Mikrofon je u démona, novinář natažený – vytažený na stole a Klepkin zírá blondýnce upřeně do očí, až ji polévá ruměnec. (Jsem moc rád, že mohu toto starobylé slovo použít, v dnešní době k tomu nebývá příležitost.) Chraplavým hlasem pokračuje: „Něco neztišeného, neztišitelného je ve mně, to se prodírá k hlasité řeči. Lačnost lásky je ve mně, ta mluví sama jazykem lásky.“
Dále už to raději nebudu rozpitvávat. Hlavně, že vše dobře dopadlo. Rozhovor jsme sice nedokončili a fotky nenafotili, ale pan novinář nebyl bit, a to se počítá! Klepkinova vůle k moci a vítězství nad domnělou silou medií si musí vystačit bez písní i pěvců!
Tak pravil Klepk!n
Bydleli jsme se ženou a dcerkou v domě manželčiných rodičů na malé vesnici okresu Benešov. Rodiče manželky trvale žili v Bratislavě, a tak jsme měli pohodlný dům s pěknou zahradou dočasně k dispozici. V domě, který postavil pradědeček, až do své smrti žila babička a Maruška zde v dětství trávila prázdniny. Rodina byla v obci dobře zapsána. Když jsem šel s kyticí žádat o Mariinu ruku, sousedky stály u plotů a pokřikovaly: „No vidíš Maruško, tak jsi tu školu přece jenom nedodělala!“
Ve vesnici jsem byl známý jako „Ten co si vzal Marušku“, a tahle poloanonymita mi vyhovovala. Punkoví muzikanti bývají milí a zdvořilí kluci, komici jsou v civilu smutní chlapíci, jedni na podiu vybijí svou agresivitu a vztek, druzí při vystoupení vyčerpají svou dávku humoru. Já si na koncertech pozornosti užil dostatečně a doma jsem byl rád „Ten co si vzal Marušku“.
Z malého nádraží jsem vyrážel do světa na turné a na malé nádraží jsem se z turné vracel. Z dnešního pohledu vzato jsem byl blázen. Po měsíčním turné a třicetihodinové cestě autobusem končíme v Mostě, ale já se třemi baskytarami, narvanou taškou a balíky jednorázových plenek, které tehdy u nás ještě nebyli k mání, pokračuji meziměstským autobusem do Prahy na Florenc, tramvají na nádraží Braník a vlakem domů…
Nyní se vracím z Prahy, kde jsem byl jednat s vydavatelem o natáčení videoklipu. Klid a pohoda, na kterou jsem se těšil, mne ale doma nečeká.
Maruška je stručná: „Máme návštěvu. Klepkin! Jeho máma je v lázních. Je doma sám. Nemá peníze a tak prý bude zatím bydlet u nás! Asi čtrnáct dní. Půjčil si dvě stovky a čeká na tebe v hospodě.“
Vypravím se raději okamžitě do hospody. Cestou míjím neznámé chlapíky a slyším, jak si povídají, že se Laura, ta kapela, vrátila z Tunisu…
V Sokolovně panuje nezvyklá atmosféra. Traktoristi sedící v rohu nevraživě pozorují Klepkina, jak rozhazuje rukama a vykládá všem okolo, že je bubeník slavné kapely Laura a její tygři a právě jsme se vrátili z turné v Africe. Všímám si, že Klepkin majetnicky plácá hospodskou po zadku, Tonička se hlasitě směje a štamgasti zuří.
„Jé! Čau Karle, posaď se!“ vítá mě Klepkin a hned objednává: „Toničko, přines nám dva rumy!“
Vnímám nepřátelskou atmosféru, která sálá z místních chasníků. Vůbec mne neláká prožít s démonem eskapádu v místě, které pro mne doposud bylo oázou klidu. Přemluvím Klepkina, že půjdeme domů, kde nás čeká teplá večeře. Zmínka o teplé večeři zabrala. Koupil jsem pár lahváčů, cigarety pro Klekina a šli jsme.
U večeře byl démon vzorný. Ctí rodinu, je zdvořilý a slušný, že by ho člověk poznal jen podle chuti, s jakou se pustí do jídla. Vypráví jak je doma sám. Máma jela na dva týdny do lázní. Do hospody nemůže, ani ne proto, že ho pořád někde bijou, ale hlavně proto, že nemá prachy. Tak co sám doma, v prázdném bytě…
„Karle, tady ve vesnici je prý diskotéka?“ přechází plynule k současnosti.
„No ano. Každý pátek na fotbalovým hřišti.“
„Karle, myslíš, že kluci z Laury by měli držet slovo? Já si myslím, že kluci z Laury by měli svoje slovo dodržet,“ mudruje. „Víš, když jsem jel vlakem, potkal jsem dvě holky a řekl jsem jim, že jsem bubeník z Laury a že jedu sem, za tebou, a ony mne pozvaly, abych přišel na diskotéku. Měl bych tam jít, kluci z Laury drží slovo! Nepůjdeš se mnou?“
S díky odmítám, založím Klepkina, který je jako vždy „švorc“ a démon vyráží za zábavou do víru vesnice. Já trávím večer doma, v klidu, jak jsem původně zamýšlel.
Ráno najdu spícího Klepkina rozvaleného na gauči v obývacím pokoji. Je doslova od hlavy k patě od bláta. Když mu svlékám zablácené texasky, aby je Marie mohla vyprat, zjistím, že má bláto i kapsách.
„Podívej na to“ povídám Marii „Toho snad museli vláčet za traktorem po poli. Jak jinak by nabral bláto do kapes přilehlých kalhot?“
Odpovědi se nedočkáme ani, když se Klepkin vzbudí. Nic si nepamatuje, jako vždy, když se stal průšvih.
„Jen počkej zajíci!“ myslím si „Já tě naučím!“
Požádám Klepkina, zda by mi pomohl na zahradě. Váhavě souhlasí. Místo sekačky vytáhnu z garáže kosu a hrábě a pustíme se do práce. Já sekám, Klepkin vzdychá a hrabe. Potí se, asi ho po včerejší pitce bolí hlava a já promyšleně žvatlám:
„Víš, my na vesnici takhle žijeme. Nemůžeme si dovolit prospat dopoledne. Na baráku i zahradě je práce pořád dost a dost. Brzy ráno vstáváme, dneska jsem tě nechal spát až do osmi, ale zítra, hned jak kohout zakokrhá, se pustíme do díla. Komu se nelení, tomu se zelení. To znáš. A počkej, jak ti bude o pauze chutnat pivo! To se s Kahanem nedá srovnat…“
Klepkin zamračeně přikyvuje, potí se a hrabe.
„Kolik toho máte ke kosení?“ ptá se s obavami v hlase.
„No, tady celou zahradu a potom ty louky až tamhle k lesu,“ vymýšlím si a ukazuji na pastviny místního statku, které jsou za plotem chalupy.
„Ty brďo,“ vyděsí se Klepkin „To budeme kosit do konce roku, ne?“ zkouší žertovat…
„To ne, teď když jsi tady a pomůžeš mi, tak to máme za čtrnáct dní hotový. Jsem rád, že jsi přijel. Nechtěl bych to dělat sám,“ popichuju.
„No, nevím,“ kroutí se.
Dělám, že nechápu důvod démonových rozpaků: „Neboj, když mákneme tak to zvládneme. Nezapomeň, že mozoly ti ztvrdnou. Taky získáš praxi a půjde ti to pěkně od ruky.“
Jako na zavolanou přichází k plotu sousedka a povídá: „Teda sousede. Vy si to ale umíte zařídit. K nám jezdí lidi jen k jídlu a vidím, že u vás návštěva přiloží ruku k dílu.“
Chvíli žertujeme se sousedkou na téma lenosti měšťáků, pak vyhlásím pauzu a dáváme si s Klepkinem dobře vychlazené pivko ze sklepa, akorát ze sedmého schodu.
Klepkin se dlouze napije a vzdychne. Přitakává, že po práci pivo chutná skvěle, ale podle vraštění čela a pomrkávání, chlapec v hlavě něco kuje.
„Ty Karle, teď jsem si vzpomněl. Víš, že v Mostě se teď hodně krade? Já radši pojedu domu, hlídat byt, než se máma vrátí z lázní!“
A je to venku…
Tak pravil Klepk!n
Vzpomínky na pradávné časy, kdy tlupa kočovných pasáčků šelem a sběračů štěstí brázdila Evropu, by nebyly úplné, kdybych vám nevyprávěl, jakými vehikly jsme náš kontinent křižovali.
Muzikant více času než na pódiu stráví cestou na (a z) vystoupení. Pravděpodobnost, že se stane dopravní nehoda, je znepokojivá a narůstá s počtem najetých kilometrů. Jsme příliš často „on the road“ a většině z nás chybí kamarád nebo kamarádka, která se z koncertu nevrátila. Jakmile Laura a její tygři začali jezdit za koncerty dlouhé vzdálenosti, najali jsme profesionální řidiče, aby nemuseli řídit nevyspalí a unavení muzikanti.
V každém povolání najdete zajímavé týpky, ale vozit rozjívenou, hádavou, egoistickou a často opilou bandu pasáčků šelem určitě není med.
Jedu linkovým autobusem do Kladna a lístek mi prodává Václav, řidič, který s námi absolvoval několik spanilých jízd na jihozápad Francie. Září podezřelým nadšením, že mne vidí.
„Ahoj Venco! Co se tak zubíš?!“ ptám se, znejistělý Václavovou neskrývanou radostí.
„No, když tě vidím, tak jsem štastnej, že jedu linku do Kladna, a ne s vámi směr Francie Sud-Quest. Navíc, v pět mi končí směna,“ vysvětluje Vašek.
„My jsme taky rádi, že už u nás neřídíš. Jezdil jsi jak šnek. Do Toulouse přes třicet hodin!“ ozve se ve mně potrefená husa.
„To jo, ale než jsme vyjeli z republiky, tak jsme desetkrát stavěli v hospodě!“ umívá se řidič s převahou člověka, který ví, že vše dobře dopadlo.
Náš první profesionální šofér se stal v kapele legendou. Říkali jsme mu Dolfi a na vizitce měl napsáno „Zlaté a stříbrné Mercedesy“. Když Dolfi poprvé přistál u Neprakta klubu, zavrněli tygři blahem. Třpytivý Mercedes s windsurfem na střeše vypadal luxusně a sliboval pohodlnou cestu do Bulharska, kam jsme jeli na své první zahraniční turné.
Není všechno zlato, co se třpytí. Dodávka neměla klimatizaci, nešla otvírat okénka a v prvním táhlém stoupání jsme zjistili, že Dolfi má puštěné topení, aby se Bačkorka, jak autu říkal, nepřehřívala. Marně tlupa řvala, ať vypne topení. Je srpen, jsme zborcení potem, ale Dolfi nás uklidňuje: „Kluci neblbněte, vždyť jsem v tom s váma!“
Vedro je nesnesitelné, ale že zima je horší, jsme pochopili, když venku mrzlo, až praštělo a Bačkorka pro změnu vůbec netopila. Dolfi nám nejprve koupil plynovou lampu. Nad punčoškou jsme si hřáli ruce, ale nepomohlo to – mrazivý vzduch mnoha škvírami vnikal do vozu a mučil utrápené tygry. Dali jsme ultimátum. Když problém zimy okamžitě nevyřeší, nebudeme mrznout a najdeme si jiného dopravce. Věřte nebo nevěřte - na příští cestu Dolfi přistavil Mercedes, kterému ze zádi trčel komínek a uvnitř stála malá kamínka a kbelík uhlí!
S Dolfim byla sranda a jeho hlášky směle konkurovaly Klepkinovi. To řidič Robert byl nemluva. Po koncertu v Agenu mi Sedící býk ukázal přední kolo autobusu, na kterém byla obrovská boule.
„Roberte, viděl jsi tu bouli na předním kole?“ ptá se osádka profesionálního dopravce.
„Viděl,“ odpoví zachmuřeně Robert. „Bojím se, že se zabijeme!“
Jak se dalo čekat, pneumatika praskla. Naštěstí jsme nejeli vysokou rychlostí po dálnici, ale lesem, na prázdné silnici. Robert autobus po několika smycích zvládl, zastavil u lesa, beze slova vstal, vystoupil z autobusu a odešel neznámo kam. Snad hodinu jsme zaraženě čekali, co nastane. (pozn. Pamatujte, že nebyly mobilní telefony.)
„Kam šel?“ nevydrží ticho Ilona.
„Kdo ví,“ krčím rameny.
Nakonec se smečka dohodla, že vyslanec (já) pojede stopem do Česka a pošle záchranu. Ostatní budou bivakovat v autobuse a hlídat hudební nástroje a vybavení.
Dříve než jsem se dostal do Mostu, přijel na místo činu Robert s náhradním kolem. Aniž by komukoliv cokoli řekl, odjel stopem domů, v garáži naložil do škodovky obrovské autobusové kolo a vrátil se zpět.
Po takových a podobných zkušenostech jsme rozhodli, že řidiči musí být opravdoví profíci a budou s námi jezdit vždy dva, aby se mohli střídat – jeden řídit, druhý odpočívat.
Jak řekli, tak udělali. Valíme zánovní Karosou po dokonalé německé dálnici z posledního turné. Venku je zima, déšť, vítr až fujavice. Velké sněhové vločky roztávají na oknech autobusu, ve kterém je čisto, klid a příjemné teplo. Smečkou probíhají záchvěvy vzrušení, klid se vytrácí a slyším znepokojené hlasy: „Kde je Klepkin?“ „Viděl jste někdo Klepkina?“ Rozmrzele vylezu ze spacáku a jdu dopředu k místu rozruchu.
„Co se děje?“ ptám se.
„Chybí Klepkin! Není tu Klepkin!“ zní rozčilené odpovědi.
Probudí se Ilona: „Jé, já zapomněla říct, že na poslední pumpě šel na velkou. Říkal mi, ať na něj počkáme,“ přiznává se hvězda.
Situace je jasná. Klepkin zůstal jen v teplákách, triku a bačkorách, bez pasu a bez peněz na čerpací stanici, od které jsme nyní více jak sto kilometrů daleko. Navíc se nemůžeme jen tak otočit a vrátit se pro něho v protisměru. Bohouš už podle mapy zjistil, že otočit do protisměru půjde asi až za dalších sto kilometrů. Teď babo raď!?
Nakonec vymyslíme následující řešení: zastavíme na nejbližší pumpě. Aleš, který umí nejlépe německy, přejde po můstku dálnici a požádá některého řidiče, aby jej svezl na následující pumpu. Tam vyzvedne Klepkina (snad tam blbec počká) a přijedou společně za námi.
Aleš se pořádně oblékne a vyrazí na záchranou výpravu. Kapela si krátí čekání hraním karet, klábosením a popíjením alkoholických nápojů, které jsme operativně zakoupili na stávající pumpě. Čas běží, v autobuse je teplo. Jsme optimisti, víme, že Klepkin je dítě štěstěny, ale litujeme Aleše, který musel vyrazit do takové sloty.
Vedle nás zastaví truck, z kabiny vyleze nasupený Klepkin, nastoupí k nám do autobusu a hned se pustí do Ilony, že jsme nepočkali, až se vysere.
„Klepkine, proboha, proč jsi tam nezůstal? Aleš jede za tebou. Co kdybys nás nenašel?“ vrším otázky. Zbytečně, já vím…
Čekáme, hrajeme karty a popíjíme, v autobuse je teplo, popadá nás čert a vymýšlíme kanadský žert na účet chudáka obětavého Aleše, který v tom nečase hledá ztraceného člena smečky. Už je docela tma, když vedle nás zastaví dodávka s Ukrajinci, ze které vystoupí vymrzlý Aleš. Zklamaně vrtí hlavou, aby nám dal najevo, že kamaráda nenašel.
Najednou ze zádi autobusu přichází Klepkin, okázale zívá, jakože se právě probudil a naoko se ptá: „Co je? Proč stojíme?“
Je to vynikající herec! Dokonalá etuda přesvědčila Aleše, že se namáhal zbytečně a zatímco se zmrzlý doprošoval řidičů, aby jej svezli, démon vyspával v zádi autobusu. Chytl se za hlavu, zavrávoral, otočil se a odcházel pryč od autobusu. Vyběhl jsem za ním, vzal okolo ramen a vysvětloval, že svou Odyseu neprožil bezúčelně. Od nás to byl jenom hloupý vtip… Aleš znaveně přikyvoval, nechal se odvézt do autobusu, a tak jsme se konečně vydali na cestu k domovu.
Netrvalo dlouho a nezištný hrdina Aleš z kapely odešel trvale. Smečka má poučení: pevnost každého materiálu má své meze!
Tak pravil Klepk!n
(c)LAURA A JEJÍ TYGŘI, 2018
