Laskavý čtenáři, předkládáme Ti volný soubor vzpomínek na pradávné časy, kdy tlupa kočovných pasáčků šelem a sběračů štěstí brázdila Evropu a přilehlé světadíly. Nemáme ucelený příběh, nevíme proč se vše dělo a kam, jestli vůbec někam, směřujeme. Pásli jsme své šelmy a krmili je potleskem na mnoha pódiích. Cestou každý z nás sbíral své štěstí. Tolik, kolik kdo potřeboval nebo tolik, kolik kdo našel? Určitě ne tolik, kolik si kdo zasloužil.
Obrazy ze života pasáčků šelem a sběračů štěstí jsou jako mozaika sestavená ze střepů zrcadla, kde každý střep trochu zkresleně zobrazuje krátký okamžik z dlouhé historie kapely. Tmelem, který mozaiku drží pohromadě, je bubeník Péťa Svatochlápek alias Klepkin. Nebyl jediným hrdinou příběhů, které se opravdu staly, ale vezme na sebe i skutky naše, protože je nezkrotný, odvážný, silný jako býk a téměř stejně inteligentní.
Hráli jsme koncert v Trenčíně, kam za námi přišli kamarádi z kapely Bez ladu a skladu. Hodně jsme spolu prožili a tak když zavřeli hospodu v kulturním domě, pozvali jsme je na hotel – přijeli jsme totiž z jihu Moravy a měli pár demižonků vína.
Žádný z našich pokojů na hotelu nebyl dost velký, tak jsme seděli v odpočívárně na patře. Nálada byla skvělá, povedené historky z natáčení, víno, smích…
Přišla mladá recepční a mile nás požádala, abychom byli ohleduplní k ostatním hostům a nebyli tak hluční. Omluvili jsme se a v dobré víře, že od teď šeptáme, jsme pokračovali v zábavě. Šepot se postupně měnil v řehot a když přišla slečna recepční podruhé, nebyla již tak milá. Většina z nás pochopila, že v příslušné náladě nedokážeme být tiší a šla spát. Hrdinové dělnické třídy zůstali s nedopitým vínem na odpočívadle.
Nad ránem mne probudí jekot: „Vražda! Vraždááá! Karle pomoc!“. Podle fistule jsem poznal Klepkina, slyšel jak padají rány a pomyslel si: „To jsou pecky, ty naši blbci snad vyprovokovali hokejovej manšaft!“ Rychle si natahuju kalhoty a boty, protože ve slipech nechci do té mely vyrazit a slyším zvukaře jak na chodbě svým typicky moravským přízvukem říká:“ Pane policajt, to vy jste na nás takoví, protože jsme Češi.“ A hned bum, bum! „Jejda, tam jsou policajti, tak to ven nepolezu“ pomyslím si, zuju boty, sundám kalhoty a zase usnu, protože já nepodléhám panice a jsem stresu odolný.
Před osmou ráno na mne zaklepe ranní ptáče, kytarista Míra:“ Tak co už víš co se v noci dělo, nebo máš ještě dobrou náladu?“ ptá se. „No nad ránem jsem slyšel Klepkina vřeštět, jako asi všichni na hotelu a mám pocit, že se kluci rvali s policajtama.“ Rekapituluji co vím. „Yes“ povídá Mirek „Klepkin, Pošta a Neplech jsou na záchytce a na tebe čeká dole ředitel hotelu.“
Rychle jsem se omyl, vyčistil zuby a šel na recepci. Recepce bylá plná rozhořčených lidí - cestující s kufry a číšníci a uklizečky a kuchař s čepicí konejší plačící recepční. Šel jsme k dobře oblečenému pánovi, který mi připadal jako šéf a trefil jsem se. Byl to ředitel hotelu. Rozhořčeně povídá: “To je skandál, třicet let pracuju v hotelnictví a tohle jsem ještě nezažil. Hosté se nevyspali, všichni si stěžují. Já si taky budu stěžovat - u vaší agentury! Už nikdy neubytujeme umělce! Škody zaplatíte.“ Omlouval jsem se, jak jsem uměl, přitakával, že škodu samozřejmě zaplatíme, souhlasil, že naši kluci jsou pitomci a postupně jsem pana ředitele uklidnil.
Zazvoní telefon, recepční jej zvedne, poslouchá a rozklepaným hlasem řekne: „Ten zúrivý im utiekol.“ Rozpláče se. Nechápu: „Neříkali jste, že jsou na záchytce?“,“Však áno a ten zúrivý im utiekol.“ Začínám mít pocit, že ještě spím, tohle je jen hloupý sen, musím se probudit.
Najednou vše stichne a vytřeštěné oči přítomných zírají k proskleným dveřím hotelu. Jsme v lese, hotel je na kopci, šest kilometrů od Trenčína. Je polovina listopadu, na zemi žluté listí, drobně poprchává. K hotelu se blíží polonahý Klepkin jen ve slipech a kdysi bílích ponožkách, na které se mu lepí podzimní listí.
V hloučku roste napětí. Ještě před chvílí jsem některé dámy podezříval, že si scénu „užívají“, konečně se něco děje a už se těší jak budou u kafe vyprávět, co ti hrozní umělci z Prahy. Teď je nálada jiná – rychle se přibližuje přízračný démon, pára stoupá z jeho mohutného, chlupatého těla. Už vidíme i modřiny a šrámy z noční šarvátky. Recepční natáhne ruku, chvějícím se prstem ukazuje a zděšně šeptá “To je on, to je on!“
Klepkin rozrazí dveře do hotelu, vlítne dovnitř, rozhlédne se po recepci šílenýma, krvavýma očima a když mě zaostří zařve: “Karle pronásledjuje mě STB! Martin tam leží v krvi na zemi, zavřeli nás do klecí a nadávají na Havla.“
Nechápu, vždyť před chvílí volali ze záchytky, a Klepkin už je tady – šest kilometrů od města! Chytnu Klepkina za silnou paži a vleču jej na pokoj: „Pojď,rychle si dej sprchu a obleč se. Určitě tady za chvíli budou.“ Strčil jsem Klepkina do sprchy, pustil na něj horkou vodu, řekl Mirkovi ať ho pohlídá a přivede oblečenýho na recepci a letím dolů.
Akorát včas. Před hotelem postupně zastavují tři žluté žigulíky (je rok 1990), z vozů vyskakují VB členi a s vytasenými pendreky letí do hotelu. Když uvidí srocený dav, zaváhají, toho využívám já a hned zase uklidňuju, že chlapec už bude vpořádku, vysprchuje se, obleče a půjde s nima. Velitel vrčí, že o to, co utekl, o to bude na záchytce déle. Napětí mírně opadá, mám pocit, že jsem kritickou situaci zvládl, když po schodech příchází oblečený Klepkin. Uvidí policajty, ukáže na ně a zařve jako tur: „Vy kurvy komunistický, vy čuráci, klidně mě zastřelte, ale dobrovolně s vámi nejdu!“ Je po klidu. Pár skoků na schodech, obušky bum, bum, pouta a už si ho beze slova odvádějí.
Vyrovnali jsme škodu na hotelu a vyrazili do Trenčína. Zastavíme na malém náměstí před záchytkou a já jdu orodovat, aby kluky pustili, protože teoreticky bychom mohli stihnout další koncert. Policajti jsou neoblomní: „Budou tu o to dýl, o co utekl! Pak, až s nimi sepíšeme protokol, je pustíme.“
Tak čekáme před záchytkou a možnost stihnout následující koncert pomalu mizí. Sepisování protokolu se protahuje. Myslím na Klepkina - snad blbec nezdržuje.
Už je to ale jedno, koncert stejně nestiháme. Nálada v kapele je neveselá. Otevírají se dveře záchytky a kluci vycházejí, svěšená ramena, brady na prsou, vůbec nevypadají jako „hvězdy“ včerejšího večera. Klepkin mne uvidí a povídá: „Neboj se Karle, nic jsem jim neřekl“. Moje obava se potvrdila: „Proboha cos jim neřekl? Co jsi zapíral? Že jste se ožrali a dělali bordel?“ „Ne Karle, to byla past na tebe! Ale já jim nic neřekl!“ odpoví Klepkin odhodlaně jako Fučík.
Borci si sedají na svá místa a tlupa kočovných pasáčků šelem a sběračů štěstí, pomalu opouští místo činu.
Tak pravil Klepk!n
Krásnou podzimní krajinou se vracíme se domů z nepovedených časů v Trenčíně. Kluky právě propustili ze záchytky, víme, že nestihneme následující koncert a v autobuse panuje nezvyklé ticho. Začíná mi vrtat hlavou, jak se mohl Klepkin ocitnout tak rychle u hotelu. Ze záchytky ve městě je to k hotelu asi deset kilometrů. I kdyby cválal jak Šemík, cesta by mu trvala nejméně tři čtvrtě hodiny. V tlupě probíhají záchvěvy - u cesty postávají prodejci burčáku. Čekám, kdo se po včerejším průseru první odváží požádat, ať zastavíme a koupíme si „trochu“ burčáku.
Klepkin: „Hele mají burčák. Víš Karle, že je strašně zdravej?“
Zastavujeme u prodejce, Klepkin si ode mne půjčí peníze a každý nakoupí podle svých možností a potřeb. Jedeme dál.
Klepkin sedí přímo za mnou, a tak slyším, jak začíná mezi doušky burčáku stále hlasitěji vzdychat.
„Co je Klepkine?“ ptám se: „Co najednou tak vzdycháš?“
„No víš Karle, včera jsi mě strašně zklamal!“
Nevěřím svým uším: „Já? Proč proboha? Čím jsem tě zklamal?“
„No, že jsi nám včera nepomohl. Vysral jsi se na nás. To jsem od tebe nečekal.“
Začínám mi snad být Klepkina líto. Vzpomínám na jeho noční jekot: „Vražda! Vraždááá! Karle pomoc!“ To bylo zoufalé volání o pomoc. On snad opravdu doufal, že situaci mohu zvrátit.
„Podívej Klepkine, je mi líto. Já ten tvůj řev slyšel a už jsem chtěl vyběhnout vám na pomoc. Bylo mi jedno jestli se snad perete se slovenskou hokejovou reprezentací a bylo mi i jedno, že jste nebyli v právu, šel bych vám pomoc, ale pak jsem zjistil, že se perete s policajtama a tak jsem nevylez. S policajtama se nemá cenu prát, z toho může být maximálně Pyrhovo vítezství, ale spíš kriminál.“ Zbytečně vysvětuju, co by mělo být všem jasné.
„Já se s nima nepral.“
„Cože? Tak ty ses s nima nepral? Tys jim ani nic neřek, viď!“ zbytečně zkouším být ironický a vzpomínám jak na policajty řval, když si pro něho přijeli na hotel.
„Já jim jen řekl – pánové mohli byste mě laskavě pustit?“ upřesňuje Klepkin a snad tomu i sám věří.
Obracím se na spolupachatele: „Martine, jak to bylo?“
A Martin vypráví, jak když jsme my ostatní šli spát, se „omylem“ začali polévat vínem a jak Klepkin, svlečený do půli těla, šel za recepční pro ručník a jak se rečepční, která večer byla hezká, zdála najednou překrásná a neodolatelná a jak se jí Klepkin začal dvořit a jak ona zavolala policajty poprvé. VB členi byli slušní chlapi a napoprvé jen klukům domluvili, aby nedělali hluk, nerušili hosty a zase odjeli. Potom Klepkina napadlo, že naučí Martina hrát na bicí a vysvětloval mu to prakticky, sledem úderů na trubky ústředního topení. Policajti přijeli vzápětí podruhé, pochopitelně už ne tak slušně se ptali, jestli teda kluci dají pokoj nebo ne, načež Klepkin v půli těla přistoupil k mluvícímu VB členu, zatočil mu paličkou před obličejem a povídá: „Hele, my jsme umělci z Prahy a nacvičujeme tu nový program.“
A už to jelo, konec mazlení - obušky bum, bum, kasr, pouta, Martin šel kamarádovi pochopitelně na pomoc - obušky bum, bum, kasr, pouta a Neplech chtěl vše vysvětlit - obušky bum, bum, kasr, pouta a už je vezli.
Tohle jsem chápal, vypadalo to podstatně pravděpodobněji než: „Pánové mohli byste mě laskavě pustit?“
„Jasně, to chápu, ale jak jsi jim utekl? Vlastně, proč jsi vůbec utíkal? Cos čekal že bude? To si se chtěl schovávat v horách jak Jánošík? A hlavně, jak ses dostal tak rychle k hotelu?“ vyptávám se, protože tyhle otázky mi od rána šrotují v hlavě.
„No já se bál, že nás zabijou“ přiznává Klepkin „tak jsem jim řekl, že potřebuju na záchod a když otevřeli mříže vyrazil jsem ven. Na náměstí jsem chytil stopa, řekl mu, že mne pronásleduje STB a on mne odvezl k hotelu.“
Zase chvilku jedeme potichu, představuji si udivené pohledy policajtů, když Klepkin ve slipech vybíhal ze záchytky, ale nedokážu si představit, co za člověka dobrovolně zastaví polonahému opilému démonovi a sveze ho tam, kam potřebuje…
Klepkin upíjí burčák a cosi mumlá. Napínám uši a slyším: „Máma mi to říkala. Měla pravdu, mám z toho poučení.“
„Že by tu byla naděje?“ pomyslím si a ptám se: „Co ti máma říkala?“
„Že Slováci jsou svině!“
Tak pravil Klepk!n
Rodina Klepkinovy maminky bydlela v Kopistech u Mostu. Klepkinova maminka Hedvika měla dva o hodně starší bratry. Otto, přesvědčený komunista, byl nezaměstnaný, nejstarší Kurt, zapálený nacionální socialista, fáral na Matyldě. Nad kozím mlékem a hrncem vařených brambor se hádali o politice. Mladičká Hedvika oba obdivovala a s oběma upřímně souhlasila. Věděla, že soudruzi se zdraví zaťatou pěstí a soukmenovci otevřenou dlaní, chápala, že každý po svém usilují o lepší, spravedlivější svět. Měla ráda Němce, protože tatínek byl Němec, měla ráda Čechy, protože maminka byla Češka, měla ráda Rusy, protože je miloval Otta a nesnášela Američany….
Obec Kopisty těsně přiléhala k areálu Hermann Göring Werke, pozdějších Stalinových závodů, kde se z hnědého uhlí vyráběla nafta pro nacistické tanky. Koncem války americká letadla masivně bombardovala chemičku. Bomby padaly, vybuchovaly a páchaly škody. Jedna zatoulaná zápalná puma ale netrefila a padla na chlívek Klepkinovic kozy. Koze chytil ocas. Zvíře šílené bolestí vyrazilo z chlívku, prorazilo plot chemičky a v sebevražedném útoku podpalovalo jednu cisternu s naftou po druhé.
Kurt a Otto se až do konce války hádali nad hrncem vařených brambor bez kozího mléka. Hedvice se stýskalo po mléku, na frontě trval nedostatek nafty, ale nikdo, ani Hedvika, ani německá moc, nedával vinu koze. Až komunisté v padesátých letech zavřeli Ottu, protože usoudili, že šlo o zákeřnou sabotáž. Otta jako komunista musel vědět, že Sovětský svaz válku vyhraje, měl předvídat, že z Hermann Göring Werke se stanou Stalinovy závody a neměl dovolit koze, aby ve spolupráci s americkými imperialisty ničila socialistický majetek.
Proč do obrazů ze života pasáčků šelem a hledačů štěstí motám historku z šerého dávnověku? Protože všechno souvisí se vším a Klepkinovi, snad s mateřským mlékem, přešla do krve nedůvěra k USA a jako nikdo jiný z kapely si později rozuměl s francouzskými intelektuály v tom, že Američanům jde jen o ropu.
Tak pravil Klepk!n
Když je kapela delší dobu na turné, každý rád využije chvilku volna, kdy nemusí být s kolegy v autobuse, šatně, na podiu nebo na hotelu. Nejde o ponorkovou nemoc, jste prostě jen občas rádi sami se sebou a jdete si po svých. Užíval jsem si vzácné samoty a procházel se pařížským davem, když jsem kousek od Náměstí republiky zahlédl Klepkina, jak si prohlíží výlohu jakéhosi obchodu. Nejprve jsem chtěl zahnout do boční uličky a prodloužit své odloučení, ale zaujala mne zadumanost Klepkinova postoje, tak jsem obrátil své kroky a vydal se za kamarádem. Klepkin smutně pozoroval výlohu plnou bot, tak nemožně výstředních až mě to zarazilo a hlavou mi bleskla myšlenka: „Proboha, snad si některý z těch nesmyslů nechce koupit?“
„Čau Klepkine, líbí se ti?“ ukazuju na červenomodrobíle kostkovanou klaunskou botu.
„Kdepak, to já si vůbec nemůžu dovolit.“ odpověděl melancholicky Klepkin.
„Dost drahý co?“ všiml jsem si, že nejen vzhled, ale i cena bot je nesmyslná.
„To jo“ přitakal Klepkin „ale o to nejde. Už takhle mě pořád někde bijou a co teprve kdybych nosil takový boty.“
Je fakt, že Klepkin byl bit velmi často. Přemýšleli jsme v kapele, proč neuplyne týden, aby neutržil nějaký šrám. Názory byly různé a každý z nás mohl dát do placu historku potvrzující jeho teorii. Já jsem si vždy myslel, že v případě Klepkinových potyček jde o kombinaci výše zmíněných možností, ale že nezanedbatelný vliv má i místo – Mostecko, kde se život s nikým nemazlí. Sudety, odkud před válkou vyháněli Němci Čechy, po válce zase Češi Němce. Město a na sto vesnic zbořených kvůli těžbě uhlí a všichni obyvatelé sestěhovaní na jedno velké panelové sídliště.
Když jsem viděl Klepkina, jak smutně pozoruje boty, které si z bezpečnostních důvodů nemůže dovolit nosit, řekl jsem mu: „Možná máš pravdu Klepkine a v Mostě je to samej blb, co ti závidí úspěch, to že oni makaj na šachtě a ty si jezdíš po světě s kapelou, jen hraješ a chlastáš. Tak příště až se budeš chtít opít, přijeď za mnou do Prahy. Pudeme někam spolu. Se mnou tě nikdo bít nebude.“
Netrvalo dlouho, ve studiu Michala Davida sem dokončoval album Síla v nás a volá mi Klepkin: „Čau Karle, hele já bych dneska za tebou přijel. Mám chuť se vožrat, ale nechci zase dostat na hubu, tak přijedu za tebou a pudem někam spolu.“
„Jasně, přijeď. Dneska se to úplně hodí – oslavíme dotočnou. Přijeď do studia, poslechneme si mix na perfektní bedny a večer můžem třeba Na Petynku, kde hraje YoYo Band“ navrhl jsem.
„Super“ zaradoval se Klepkin: „Bobík a Šíma mě bít nebudou.“
Jak řekli, tak udělali. Klepkin dorazil, společně jsme si poslechli finální mix, byli nadšení, protože každá nahrávka zní nejlépe ve studiu, ve kterém byla natočena, a spokojení chlapi po práci vyrazili na pivo. Autobus do Prahy měl jet za půl hodiny, tak jsme zaskočili do místní nálevny, která už solidně hučela. Posadil jsem Klepkina k jedinému stolu kde bylo ještě volné místo a šel do výčepu pro pivo, abychom v tom hukotu stihli alespoň jedno. Vracím se s dvěma pivky a vidím, že Klepkin už pilně konverzuje s obrovským cikánem.
„To jsou zlatý ruce“ říká cikán a natahuje přes stůl ruce větší než uhelné lopaty.
„No spíš černý“ řekne Klepkin, chytne cikána za ruce, přiblíží svůj obličej těsně k jeho a upřímně dodává: „Teda s těma bych nechtěl dostat.“
Než se obr vzpamatuje, položím piva na stůl, popadnu Klepkina a vytáhnu jej doslova z jámy lvové.
„Klepkine, ty vole, tebe člověk ani na chvilku nesmí pustit z dohledu. Ten by nás hravě zbouchal voba. To si fakt nejsem jistej, že tě se mnou nikdo bít nebude.“ vrčím na něho a modlím se, aby už konečně přijel autobus, abychom nastoupili dřív, než si ten černej masakrman rozmyslí, co mu vlastně Klepkin povídal.
„Co je, proč jsi mě tak vytách“ diví se Klepkin „dyť´s tam nechal naše piva.“
„Cos mu to tam vykládal, že má černý ruce, jak tě to vůbec může napadnout?“ divím se. I když se známe už hodně dlouho, Klepkin mě vždy dokáže překvapit.
„No von říkal, že jsou to zlatý ruce, ale já si fakt myslím, že byly spíš černý. Viděls, jak byly obrovský? S těma bych vážně nechtěl dostat“ pravil Klepkin.
„Ani já“ souhlasil jsem a s úlevou nastoupil do autobusu, který nás zaveze tam někam, kde nás snad bít nebudou.
Tak pravil Klepk!n
Klepkin vyrůstal s maninkou, jeho otce nepoznal nikdo z nás, ale na dlouhých cestách z Krušných hor do Pyrenejí se prostě semele vše a tak, asi při probírání Klepkinovo bitek, v nás uvízla vzpomínka na Klepkinova tatínka a jeho bitku.
Klepkinův tatínek Karel byl nejstarším synem Soušké hornické rodiny žijící v kolonii Na Karolíně. Děda havíř, babička se v bytě 1+1 starala o čtyři děti, chodila na haldy paběrkovat zbytky uhlí a pro trávu králíkům na mez k sedlákovi do Svinčic, čtrnáct kilometrů tam a čtrnáct kilometrů s nůší plnou čerstvé trávy zpět. Za války byla Souš stejně jako celé Sudety součástí Tisícileté říše a v kolonii vládl německý pořádek, kázeň a řád. Vedoucí bloku, která každou neděli po obědě přicházela zkontrolovat, zda také v české rodině Svatochlápků vládne pořádek, bývala s čistotou příbytku i jejích obyvatel spokojená, ale prohlídku vždy zakončila pokáráním Klepkinova děda: „Franzi, pěkně, čisto máte, ale ještě něco vám chybí. Nikde nevidím obrázek našeho vůdce.“
Zachmuřený děda se bránil stále stejně: „No jo, já vím, ale vždyť to znáte. Pracuju, až mám ruce vytahaný jako opice, stará se taky honí od rána do večera a jen tak tak vyjdeme. Co bych vám povídal – čtyři děti… Nám prostě na obrázek vůdce nezbude.“
Karlík poslouchal výmluvy otce a těšil se, až skončí školu a půjde do učení. Přijde den, on nejstarší syn, opora rodiny, dostane svou první výplatu a vypomůže rodičům.
Slavný den první výplaty nadešel a Karlovi se zdál ještě sladším, protože jeho tatínek měl narozeniny. Bylo po obědě, maminka neváhala obětovat králíka, otec spokojeně bafal z viržinka. Karlík se slavnostním výrazem předstoupil se svým dárkem. Tatínek rozšafně pozdvihl obočí a pomalu začal dárek rozbalovat. Najednou ztuhl, úsměv zmizel. Vydal strašlivý, zuřivý výkřik, vyskočil od stolu, vyrval plaňku z postýlky nejmladšího z rodu Svatochlápků a bušil do Karla hlava nehlava. Celá rodina skočila na otce a snažila se zabránit synovraždě. Když s pomocí sousedů přivolaných děsivým rykem konečně zpacifikovali rozzuřeného otce, podívali se na dárek, který způsobil erupci vzteku. Karlík za svou první učňovskou výplatu koupil milovanému tatínkovi obrázek vůdce.
Na tuto hořko veselou příhodu jsem si vzpomněl vždy, když se nám Klepkin pokoušel vysvětlit, proč ho ti zlí kluci zase někde bili. Díval jsem se na něho a představoval si, že podobně nechápavě se musel tvářit Karlík, když za svůj pečlivě vybraný dárek sklidil strašlivé hrozny hněvu.
Tak pravil Klepk!n
Upozornění: Tato kapitola obsahuje naturalistické zobrazení násilí a není vhodná pro citlivého čtenáře.
Stalo se ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, dávno předtím, než se naše kapela zavázala neposmívat se postiženým. Myslím, že tehdy perspektivní mladí Švábové dodnes s utajeným vzrušením vzpomínají na bandu progresivních primitivů, kteří se už v 90. letech minulého století chovali, jakoby na bílém životě nezáleželo.
Švábové jsou známí zejména tím, že se rozlezli po celém světě, ale na svůj kmen nezapomínají, pravidelně se slétají a druží z podobných kempech, na jakém jsme mučili Klepkina.
Do kempu, sestávajícího převážně z velkých dřevěných srubů, jsme přijeli po vydařeném koncertu společně s partičkou mladých statných Švábů, kteří náš koncert organizovali a pečlivě se o nás starali. Přijeli jsme z noci, a tak si pamatuji jen spoustu srubů, nad každým jiná vlajka – nad naší střechou (vpravo nahoře) vlála vlajka australská. Je to pro náš příběh nepodstatný detail, který uvádím pouze proto, že si z kempu nic jiného nepamatuji.
Rozprostřeli jsme své saky paky po postelích a vrátili se do společenské místnosti, kde se nás Švábové pokoušeli vzdělávat o historii svého kmene a my jsme je na oplátku učili pít kořalku „na koně“, tak jak nás to naučil Richard Tesařík. Byli studenti pilní, ale nepříliš talentovaní a celkem rychle z výuky odpadávali.
První ovšem začal na židli podřimovat mistr výcviku Klepkin. Měl toho za sebou podstatně víc než naši učedníci. Postupně sklonil hlavu na prsa a začal zhluboka odechovat. Kdybychom měli chléb, ukázali bychom Švábům, jak má silné plíce - když mu ve spánku ucpete nosní dírky chlebovou střídkou, srandově se zachmuří, pusu neotevře, ale hrudník začne mohutně pumpovat, až střídky vdechne. Mile se usměje a klidným dechem pokračuje ve spánku. Zajímalo by mě, co se mu z té chvíli zdá.
Chléb jsme neměli, tak Piloun proslídil srub a potřebné nástroje našel z úklidové komoře. Přinesl dva umělohmotné kýble, dva smetáky, smetáček a lopatku na smetí. Zvedl Klepkinovi levou nohu a podložil ji kýblem. On se na židli mírně zapotácel, když rovnováhu opět nabyl, mile se usmál a klidným dechem pokračoval ve spánku. Piloun Klepkinovi podložil pravou nohu kýblem, zvedl levou ruku a do podaží strčil kamarádovi smeták. Klepkin pevně stiskl a držel - stejně smeták pod pravou paži, smetáček do levé ruky, lopatku do pravé ruky. Klepkin stále spí a poklidně dýchá. Švábové se na sebe podívali a rozpačitě se usmáli. Naznačil jsem jim – ta hlavní legrace teprve přijde.
Piloun přiesl Klepkinovu igelitovou tašku. Tu tašku si velmi dobře pamatuji, byl na ní nakreslený směšný potapěč, který se velmi podobal prvnímu československému kosmonautovi a Klepkin z ní nosíval svačiny. Piloun nasadil igelitku Klepkinovi na hlavu, potápěčem napřed a mírně ji na krku utáhl. Sledovali jsme, jak se kresba smrskává, Klepkinovi se nadouvají plíce, Švábové otvírají tlamy a vysoko jim stoupá obočí.
Řekl jsem Pilounovi: „Dej mu vzduch!“. Klepkin se na židli mírně zapotácel, ale nářadí nepustil, mile se usmál a klidným dechem pokračoval ve spánku. Potapěč se vyrovnal, jen Švábové strnule zírali s otevřenou hubou. Netuším, zda je víc překvapila kapacita Klepkinových plic nebo náš veselý a upřímný smích. Pomyslel jsem si, pít neumí, smysl pro humor nemají… Dáme jim druhou šanci, navnímat tu býčí neústupnost s jakou Klepkin bojuje o potřebný kyslík, neprobudí se, udrží vratkou rovnováhu a nářadí nepustí. Nehledě na to, že scvrkávání a vyrovnávání potapěče vypadalo jako slušný animák.
Řekl jsem Pilounovi: „Uber mu vzduch!“. Akce probíhá podobně, potápěč už je k nepoznání, Klepkinova hruď se zvedá a klesá z amplitudě snad 20 centimetrů. Švábové mají oči navrh hlavy, držky už víc otevřít nedokážou, pokukují po sobě a vypadá to, že jen zděšení jim brání zvednout se ze židle a zasáhnout. Najednou Klepkin pustí lopatku, smetáček i oba smetáky, serve igelitku z hlavy a uvidí mě, jak se chechtám. Popadne nejbližší lahev (naštěstí prázdnou, protože Klepkinovi nejbližší lahve jsou většinou prázdné) a hodí ji po mě. Jsem ve střehu, tak uhnu a vybíhám ven ze srubu. Klepkin se nezdržuje dveřmi, vyskočí oknem a jde po mě. Nevím, zda jsme vám to už říkal, ale je opravdu, opravdu rychlý. Já mám silný pud sebezáchovy, tak jsem mu, zatím jako vždy, utekl….
Když jsem se odvážil vrátit do srubu, Klepkin popíjel kořalku, pokuřoval a už celkem klidně pronesl: „Já tě jednou zabiju, ty ču…ku!“. Kapela se smála, Švábové byli přešlí. Snažil jsem se jim vysvětlit, že vše je OK, nic proti ničemu, je to jen rock and roll a my jsme ze socialismu zvyklí mít radost z každé maličkosti. Když se kluci německý uklidnili a opět se usmívali, navrhl jsem přípitek „na koně“. Jen jeden švábský odvážlivec se přidal k přípitku, potom klesl na židli a hlava mu pomalu začala padat na prsa.
Piloun vstal, postavil za Švába kýble, připravil nářadí a urovnával tašku s potápěčem….
Doporučení: Uvedné postupy nenapodobujte, pokud nemáte svého Klepkina!
Tak pravil Klepk!n
Klepkin měl citlivou hlavu.
„Jak citlivou?“ ptáte se.
„Hodně, hodně citlivou,“ povídám.
Máme řadu svědků, naše kolegy sběrače štěstí - Bobíka a Šímu z Yo Yo Bandu nebo celý soubor Khamoro ze Žižkova.
Sběrač štěstí musí být trpělivý a pozorně sledovat, zda štěstí nejde právě okolo a neusmívá se na něho. Různí sběrači preferují různé odrůdy štěstí, ale snad se mnou budete souhlasit, že nejvhodnějším místem pro sběr býval bar v pozdních nočních hodinách.
Například nebožtík Daniel kdysi Konečný, později Nekonečný, před odchodem do baru otevíral lodní kufr plný neuvěřitelně barevných kravat a dlouhé minuty zkoušel jednu po druhé, až vytřídil dvě finální. S jednou kravatou na krku a druhou v kapse odkráčel do baru, kde na toaletách v pravidelných intervalech kravaty měnil. Zrovna jsem si myslel, že se na mě usmívá štěstí v podobě dvou pohledných blondýnek, když se Dan, čerstvě převázaný, vrátil z toalety a tak ukrutně se šklebil, až štěstí odehnal.
„Proč ses na ně tvářil jak debil?“ ptal jsem se rozhořčeně.
„Zkoušel jsem je přebít zespoda,“ vysvětlil mi Dan a já si uvědomil, že možná zahnal štěstí noční, ale stejně pravděpodobně mne ochránil před neštěstím ranním….
Nelze říct, že by Klepkin ze Svaté trojice sběračů Štěstí – ženy, víno, zpěv – dával něčemu přednost. Intuitivně chápal trojjedinost Štěstí, a tak, když mu v kapse nešustily ba dokonce ani necinkaly peníze, soustředil se na víno.
„In Vino Veritas! Pravda zvítězí nad láskou i nenávistí! Nebudeme ukládat poklady do země, ale do sebe,“ pravil Klepkin a všem bylo jasné, že tato noc nebude krátká.
Není lehké pro nemajetné ukládat poklady do sebe. Chudý sběrač musí osvědčit tah na branku, v případě nutnosti improvizovat, ale neztrácet cíl ze zřetele a dotáhnout úkol do konce. Tak jsme objevili Klepkinovu nadlidskou citlivost hlavy.
„Kůže je oknem do zdraví našeho těla a světa emocí,“ začíná Klepkin svůj výstup.
„Dnes se podíváme na významnou vlastnost kůže, a tou je citlivost. Stupeň citlivosti je na různých místech těla odlišný, závisí na koncentraci nervových zakončení v dané části pokožky,“ přednáší, chytrý jako rádio, a mne napadá, že by byl ochotný i schopný za lahev dobrého alkoholu vystudovat medicínu.
„Všichni znáte přísloví, jako jsou: není ve své kůži, dostat se někomu pod kůži, o lidech necitlivých říkáme, že mají hroší kůži…“ odmlčí se a ukáže prstem na sebe: „a já, Bavítor I., vám dokážu, že mám nejcitlivější hlavu ze všech. Můžete začít uzavírat sázky - zde s mým osobním manažerem.“
Je řada na mě, abych na dobrovolnících názorně demonstroval citlivost hlavy běžného člověka. Závěr – člověk obyčejný není schopen rozlišit dotek malíčku od doteku palce.
Uzavřeme s Bobíkem a Šímou sázku o panáky, že náš bubeník se svou citlivou hlavou rozdíl spolehlivě rozezná. Položím Klepkinovi na hlavu ukazováček.
„Palec,“ hlásí Klepkin.
„Správně,“ vykřiknu nadšeně. Mrknu na Bobíka a Šímu: „To čumíte co? Objednejte panáky.“
Yo Yo Bardi poněkud zaraženě objednají, napijem se. Šíma chvilku přemýšlí a pak řekne: „Rád bych to viděl ještě jednou. Jestli jsem to správně pochopil.“
Další sázka – malíček – Klepkin odhadne na ukazováček, porota (já) rychle odsouhlasí a je tu další runda na cizí účet. Šíma zůstane nad věcí: „Chápu, tuhle hru asi nejde vyhrát. Nejsem milionář, dál nehraju.“
„Nic si z toho nedělejte,“ utěšuje kamarády Klepkin. „Já ani sám nevím, jak to vlastně dělám. Mám prostě hrozně citlivou hlavu."
Na srazu před další spanilou jízdou vyhlíží Klepkin rozmrzele a rozpačitě. „Co je ti Klepkine? Vypadáš zaraženě jako vidle do hnoje,“ vyzvídám, co se dělo v mezidobí, kdy jsme se neviděli.
„Ale, nevím co se mnou je,“ povídá otrávený Klepkin. „Nějak mi přestala fungovat hlava. Včera v Kahanu mi docházely prachy, tak jsem zkusil pár sázek na hlavu… Všechno jsem prohrál, a ještě se mi vysmáli.“
„No vidíš, ty vole. To jsi celej ty,“ peskuju kolegu sběrače. „Důvěřivej jako malý dítě. Kdo tě hlídal, když jsem tam nebyl? Co když jsi všechno uhádl a oni ti bezostyšně lhali? Ty si vidíš na hlavu? Co jsem ti říkal – nezkoušej to nikdy sám, nikdy! Nikdy nesázej na hlavu bez svýho manažera!“ rozčiluji se naoko.
„Hm možná máš pravdu,“ připustil nijak nadšeně Klepkin „ale radši už to hrát nikdy nebudu.“
Milosrdný čas naštěstí zhojí i hlubší rány a my měli možnost ještě jednou využít Klepkinovy citlivé hlavy, tentokrát ke smíření rozhněvaných etnik.
Na počátku devadesátých let jsme vyráželi na festival do Švýcarska, kde se ve městečku Winterthur měla představit česká kultura. Nic moc jsme o akci nevěděli, jen že z české strany, v rámci úspor za dopravu, bylo rozhodnuto, ať na Žižkově do autobusu nabereme romský soubor Khamoro.
Přijedeme na náměstí a začne mumraj. Do autobusu lezou a opět vylézají děti, kluci, holky, chlapi, ženský, dědkové, báby – veselo, rušno, hemžení. Nakládají cimbál, basu, tašky, batohy – hlučno, rušno, hemžení. Nervozita pomalu stoupá.
„Ty nejedeš,“ rozhoduje tetovaný náčelník. „Proč já, ať nejede Eržika,“ odmítá přijmout rozhodnutí výrostek poněkud při těle.
„Eržika je hubená, ta se vejde,“ vysvětluje náčelník a dost rozčileně se obrátí na mě: „kolik vás tu vlastně je?“
„Nás je dvanáct, ale kolik je vás?“ nechci se dostat do defenzivy.
„Nás je hodně, ale my jsme soubor,“ odpovídá tetovaný.
„A my jsme co?“ ptám se.
„Vy jste jenom kapela,“ zní, jak se později ukázalo, logická odpověď.
Tetovaný byl primáš cimbálovky, která doprovázela skvělé představení – cikánská svatba a cikánský pohřeb – na kterém všichni účastníci souboru: děti, kluci, holky, chlapi, ženský, dědkové, báby tančili, zpívali a snad skutečně prožívali lásku, svatbu, zradu, žárlivost, vraždu a pohřeb. Vše s temperamentem a opravdovostí, kterou nejde naučit. To není divadlo, které hraje, zpívá a tančí, to je sám život. Kdybychom na Žižkově přistavili dva autobusy, naplnili by je děti, kluci, holky, chlapi, ženský, dědkové, báby a všichni by uměli na podiu prožít lásku, svatbu, zradu, žárlivost, vraždu a pohřeb.
Jsme za hranicemi, naše obstarožní Karosa hladce klouže po německé dálnici. Několik společně vypitých lahví kořalky uvolnilo atmosféru, ale doopravdy nás spřátelila až Klepkinova citlivá hlava.
Několikrát jsme kolegům sběračům předvedli scénku - malíček na Klepkinově hlavě: „Co je to?“
„Palec,“ praví věštecky Klepkin.
„Správně,“ potvrdím. Raději se nesázíme, jen společně pijeme z různých neustále se zjevujících lahví a smějeme se.
Zatímco znavení tygři postupně odpadají a usínají, neúnavní cikánští sběrači štěstí drnkají na kytary, přihýbají si z lahví, co chvilku někomu přiloží jeden z prstů na hlavu a ptají se: „Co je to?“ „Prst,“ odpovídá dotčený a všichni se šťastně smějí.
Tak pravil Klepk!n
Laskavý čtenáři, předpokládáme, že jsi inteligentní, moderní člověk, milující svou vlast a její představitele. Máš chytrý telefon a znáš Písmo svaté - co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha. Ani první ze Dvanácti, Šimon Petr, nestojí a není Skalou vlastní silou a dokonalostí, nýbrž jedině milostí svého Pána. Buď i Ty milosrdný k prostému pasáčku šelem, který, sveden pýchou, na cestě za štěstím zapřel svou vlast, tak jak Petr Krista.
Nyní se kaje, zděšen vlastním selháním. Cítí stud a touhu po obnovení přerušeného vztahu s Tebou. Nehledej spravedlnost v mediálním světě a u voleb ujisti Klepkina o svém odpuštění.
Bratr Jan hraje na zvony v metodistickém kostele městečka Norwalk ve státě Connecticut. Bydlí na faře, kde má k dispozici několik místností, a protože z Norwalku je to vlakem do New Yorku chvilička, střídají se u Honzy návštěvy využívající možnost ubytování zdarma.
„Čau Karle!“ volá mi Klepkin. „Letíme s Býkem do států k tvýmu bráchovi. Nechceš letět s námi?“
„Díky, že mě zveš na cestu za mým bráchou,“ reaguji s mírnou ironií. Je to zbytečný, já vím, ale nějak si neumím pomoci.
„Pojeď,“ láká mě kamarád: „vím, kde mají v New Yorku dobrou plzeň.“
„Ne díky, dobrou plzeň si dám U hrocha a do Států letím v listopadu. Teď ani nemám čas,“ ukončuji diskuzi a naše osudy se dále odvíjejí, každý po svém.
…
Je indiánské léto, sedím s bratrem na terase Norwalk Boat Clubu jen v tričku. V klidu popíjíme a líně pomlouváme život, jak rychle běží, nic se nezměnilo a vše je horší, než bylo.
„Honzo, jak vlastně proběhla návštěva Klepkina?“ ptám se, ne, že by to bylo tak důležité, ale teď mám času dost.
„Hrůza,“ povídá brácha: „on se vůbec, ale vůbec nezměnil. Přivedu ho sem do Boat Clubu a lidi na něj ze zdvořilosti – How Do You Do? a Klepkin – I´am France! Já nevím, co to se mnou je, ale i v dospělým věku se pořád dokážu stydět za ostatní.“
…
Potkávám se s Klepkinem U hrocha. Plzeň je výborná, řeči plynou, já neodolám a zeptám se, proč za velkou louží zapřel svou vlast - ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou zemi, zemi jedinou a prohlásil se býti Francií.
„Víš Karle, já už jsem dospělej chlap, a když už se musím stydět, tak jen sám za sebe. Já si umím udělat ostudu sám. Nepotřebuji, aby mě, zrovna v tomhle někdo reprezentoval.“
„Myslíš třeba našeho prezidenta?“
„Jasně, že jo. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Tyhle lidi Zeman reprezentuje výborně. Ale co my ostatní?“
„No, volba byla přímá a demokratická. Sami jsme si ho zvolili.“
Klepkin jen povzdychne: „No právě…“
Tak pravil Klepk!n
Ještě dříve, než se nám povedlo vycestovat na západ, získávali jsme první zkušenosti se zahraničními koncerty v zemích socialistického typu. V Polsku, Bulharsku nebo Rusku jsme necítili komunikační problém a vystačili si s češtinou, občasným ve škole pochyceným ruským slovíčkem a pokusem o ruskou výslovnost, která zejména Rusy mátla a trochu ztěžovala jinak hladké porozumění.
Bylo zajímavé sledovat Klepkina na Dnech Prahy v Moskvě, jak prodává ruským vekslákům plavky Adidas, které jemu byly už malé, ale pro vyzáblé ruské obchodníky, kteří si adidasky postupně zkoušeli u nás na hotelovém pokoji, byly obrovské.
V Budapešti, když chtěl koupit hračku chodícího prasete, lezl po čtyřech a k úžasu ostatních zákazníků chrochtal, načež se ukázalo, že ohromená prodavačka mluví slovensky.
K rozhodnutí, že se nadále nebudeme spoléhat pouze na indiánskou posunkovou řeč a celá kapela se musí naučit alespoň základy angličtiny, jsem definitivně dospěl na zájezdu v Severní Korei, kde jsem si všiml, že Klepkin na domorodce řve v infinitivech: „Já tobě nebo tobě to říkat! Já vás od sebe nepoznat!“ v domnění, že zjednodušení gramatiky a vyšší intenzita projevu napomohou pochopení smyslu.
V době kdy jsme chodili do školy, byla povinná ruština a na středních školách volitelná němčina nebo angličtina. Vzhledem k našemu bydlišti v Sudetech jsme si většinou vybírali němčinu. Jezdili jsme kupovat boty do Drážďan a myšlenka, že bychom někdy navštívili Anglii nebo dokonce USA zaváněla kontrarevolucí.
Nyní jsme si tedy pořídili školní sešity a společně najali učitelku angličtiny. Sedíme v Neprakta klubu, kde jsme s kapelou zkoušeli, okolo naší paní učitelky a začínáme s výukou anglického jazyka, abychom na tour po Německu nevypadali úplně tak blbí, jak jsme byli.
Paní učitelka řekne: „Začneme časováním slovesa To be: I´Am.“
Všichni (kdo ví jak) si zapíšeme poznatek do notýsku.
Klepkin zvedne ruku a ptá se: „Co je to?“
Učitelka: „Já jsem,“ a pokračuje: „You are.“
Zapíšeme poznatek do notýsku.
Klepkin zvedne ruku a zvídavě se ptá: „Co je to?“
Učitelka: „Ty jsi“ a trochu znepokojena pokračuje ve výuce: „He is.“
Klepkin: „Co je to?“
Paní učitelka se nervózně zavrtí a tázavě se na mne podívá. Mimikou a gestem jí naznačím, že nejde o provokaci, ať v klidu pokračuje. Chápu, že je z Klepkina nesvá. To byste ho, démona, museli vidět, s jeho brýlemi – chybějící nožička nahrazena gumou od trenýrek a obrovské oči za skly jak dna od jogurtů, obrovské, mrkající oči nad zuby s mezerou na tužku Kohinoor…
Pro mne bylo Klepkinovo mrkání užitečné. Když jsem kapele něco vysvětloval a on zamrkal, věděl jsem, že nerozumí tomu, co vykládám, tak jsem začal znovu a jinak. Když nemrkal, pochopil, když pochopil on, pochopili všichni.
Paní učitelka konečně dostala s časováním slovesa To be až do finále: „They are.“
Klepkin se naposledy zeptal: „Co je to?“
Paní učitelka znaveně odpověděla: „Oni jsou,“ potom vytáhla z tašky učebnici anglické konverzace, doporučila nám, abychom si ji pořídili a jako příklad přečetla: „ I’m about to go and pick up some tea – právě se chystám jít si na čaj.“
Klepkin zvedne ruku: „Paníčelko, promiňte, ale takové věci já nepotřebuju – já jsem, ty jsi, on je, pití čaje – to mě nezajímá.“
„A co vás zajímá?“ ptá se učitelka.
„Důležitý věci,“ povídá Klepkin, třeba: „dal bych si pivo, nebo kolik stojí cigarety?“
Další hodinu už jsme s paní učitelkou neměli.
Zajímavé ovšem je, že první, kdo se domluvil v Německu, byl Klepkin. Zejména, když jsme měli hlad nebo udeřila žízeň, Klepkin se domluvil všude, kde jsme se ocitli – německy, anglicky, rukama, nohama.
Těžké časy smečce nastaly, když se Klepkin jako jediný naučil francouzsky. V časech volna, kdy jsme unikli z mateřské péče francouzské manažerky, se Klepkin stával naším mluvčím. S napětím jsme odečítali z francouzských tváří, zda nám Klepkinův projev věstí trapas, katastrofu nebo Liberté, égalité, fraternité … a jedem!
Tak pravil Klepk!n
Znáte amerického herce Jacka Blacka? Pokud ne, najděte si film Králové ro(c)ku. Uvidíte dokonalou repliku Klepkina. Obličej, mimika, postava, energické pohyby, způsob zpěvu, prožívání hudby, charisma… to je prostě Klepkin. Netuším, jak to příroda zařídila, ale je to tak.
Často mne udivovala vysoká úroveň Klepkinových známostí. Sílu jeho přitažlivosti jsem částečně pochopil, když slovenská studentka architektury Zuzana po zhlédnutí našeho koncertu obdivně pronesla: „Vieš čo, to je úplne vidno, aký je ten bubeník inteligentný človek.“
V Neprakta klubu dělával Roman Pantlík vtipná pásma čtených povídek, scének a písniček. Pořad se jmenoval Jen pro tebe a Laura zde měla světovou premiéru. Na jednom z večerů tančil zavalitý tanečník v bílém trikotu s korpulentní tanečnicí v černém trikotu. Z gramofonu zněl Čajkovského koncert B moll a tanečník s očividnou námahou prováděl zdvihačky s těžkou nejméně stokilovou tanečnicí. Mohla by to být laciná studentská recese, nebýt ladných, nebojím se říci graciezních pohybů baletky v černém. Seděl jsem v první řadě a byl poněkud znepokojen koketující děvou, která na mne spoza dlouhých řas vrhala svůdné pohledy, blýskala očima a smyslně se usmívala rudými namalovanými rty. Až při závěrečném potlesku jsem v baletce poznal Klepkina. On je múzami políbená postava, která ve vás probudí instinktivní sympatie a nedáte-li si pozor, podlehnete jeho kouzlu.
Hráli jsme benefiční koncert pro Amnesty International ve městě Limoges v Nové Akvitánii. Koncert dopadl výborně a tak jsme nadšeně šli do místních barů, posbírat trochu štěstí, poznat noční život města a jeho obyvatele. Manažerka nám kladla na srdce, ať to dnes nepřeženeme, že jsme na zítřek pozvaní panem starostou na oběd a měli bychom být společenští.
V neděli pasáčci šelem podle zasedacího pořádku obsadili místa u slavnostní tabule a byli zvědaví, co jim den po boku honorace departementu Haute-Vienne přinese.
S Klepkinem jsme seděli naproti paní starostové a během oběda byli nuceni rozprávět s ní a jejími přítelkyněmi. Konverzace probíhala v anglickém jazyce, jiná možnost nebyla. Naštěstí nás partnerky znalostí angličtiny nijak zvlášť nepřevyšovaly.
Paní starostová: „Obdivuji Milenu Jesenskou. Své dceři jsem dala jméno Milena podle této výjimečné ženy.“
Klepkin: „Jo tu znám. To je slavná sportovkyně.“ Všichni se zasmějí.
„Ale ne Klepkine, to je novinářka. Překládala Franze Kavku do češtiny,“ upřesňuji.
Klepkin: „Kavku znám. Ten žije v Paříži.“ Všichni se zasmějí.
Já: „To asi ne. Kavka je dávno mrtvej.“
Klepkin: „Ale někdo od Ká v Paříži žije. Kudrna nebo tak nějak.“ Všichni se smějí.
Celá vážená společnost se k nám se závistí otáčí. Zatímco oni mluví zdvořile, tiše, důstojně, všichni vědí, co kdo řekne a nikdo se nebaví, u našeho stolu zní zvonivý smích okouzlených žen.
Odpoledne, po dlouhém obědě o mnoha chodech, se pasáčci šelem loučí. Paní starostová mi tiskne ruku a povídá: „Víte, já vám musím závidět vašeho přítele. On je tak neuvěřitelně vtipný. Každou chvíli, i uprostřed vážné konverzace, řekne nečekaný vtip, všichni se naplno rozesmějí, on jen mrkne a zachová klidnou tvář. To je úplně vidět, jaký je to inteligentní člověk.“
Tak pravil Klepk!n
„Tebe nemám rád! Nesnáším diktátory. Jako je Hitler, Stalin a ty!“ naváží se do mne podsaditý vousáč. Neznáme se osobně, jen od vidění, myslím, že dělá technika v Mosteckém divadle. Jsem zvyklý, že se do mě občas někdo naváží kvůli mé arogantní eleganci, ale diktátorství? Stalin a strýček Adolf?
Podívám se mluvkovi do očí, abych poznal, jak si stojí. Chlapec nemá v očích agresi ani vztek ani zlobu, jen opilecký smutek. Dávám se s ním do řeči, chci přijít na to, čím jsem si vysloužil srovnání s nechvalně proslulými socialisty.
Souhlasím, že v standardní demokracii se žije lépe, my ovšem žijeme v lidové demokracii, to, navrhuji nesrovnávat. Stejně jako umělecký diktát nelze zaměňovat s diktaturou proletariátu.
V umělecké tvorbě jde o jedinečný pohled a zprůměrováním rozdílných názorů se k originálnímu pojetí nedostanete. Ve vážné hudbě hudebníci následují dirigenta, jehož gesta určují vyznění skladby. V punku, který má vždy blízko k anarchii, něco jako institut dirigenta neexistuje. Vše se rozhoduje dohodou nebo hádkou, což neprospívá výsledku ani pohodě kapely.
„Lépe inteligentní teror než dobrá vůle hloupých,“ pravil Klepkin a já se skláním před jeho hlubokou moudrostí. Statut vůdce smečky si musíte vydobýt.
Ale pozor! Kapela nejsou jen zkoušky, koncerty nebo nahrávání. Kapela na turné je především smečka individualit na cestách, pasáčci šelem v autobuse, na baru, na hotelu, sběrači štěstí v ulicích cizího města.
Jsme kluci ze Sudet, autorita nás provokuje k neposlušnosti, vzájemně však uznáváme hodnotu a důstojnost všech členů smečky a tak se, mimo uměleckou tvorbu, řídíme přímou demokracií.
K demokracii neodmyslitelně patří kapitalizmus, který nyní po Sametové revoluci budujeme v republice a samo sebou také v kapele.
„Úspěch kapitalismu spočívá v tom, že uvolňuje obrovský potenciál síly skrytý v principu interakce a organizace a tím umocní náš potenciál invence a představivosti, iniciativy a tvořivosti,“ pravil Klepkin.
Jdeme s kytaristou, známým jako Sedící Býk, na sraz kapely. Zastavíme v trafice, já si koupím deník Sport a Býk si kupuje cigarety Start.
„Cože, ty kouříš Startky?“ divím se. Sedící Býk je gurmán a v ničem se nešidí.
„Ne, to je pro Klepkina.“
„Copak on kouří Startky?“
„Ne, ale pořád jen somruje a nikdy si nekoupí cigára. Tak tady mám ameriky pro sebe,“ ukazuje na levou kapsu: „a tady Startky pro Klepkina,“ ukáže na pravou kapsu.
Čekáme na místě srazu, Sedící Býk labužnicky pokuřuje Camelku. Přichází Klepkin, pozdraví nás, zavětří a poprosí: „Kámo, dej mi cígo.“
Kytarista se na mě podívá, sáhne do pravé kapsy a nabídne Klepkinovi Startky.
Klepkin se ušklíbne: „To jsou Startky? To si radši vezmu svoje,“ a vytáhne z kapsy balíček amerických cigaret.
Kapitalistické návyky již máme. Demokracie je větší oříšek.
Po snídani opouštíme penzion v Limoges a máme před sebou volný den. Hrajeme až zítra v růžovém městě Toulouse, v klubu Le Bijou.
Demokraticky je předložen návrh - pojedeme na Cap Ferret v Arcachonském zálivu. Slané vody oceánu, jemný písek a borové lesy. Vezmeme to přes Bordeaux, kde nakoupíme dobré víno, bagety a sýry. Budeme plavat, relaxovat a vyspíme se na písečných dunách. Cesta tam je asi na tři a půl hodinky. Zítra do Toulous je to tři hodinky, pojedeme rovnou na zvukovou zkoušku, takže do oběda se můžeme koupat a slunit. Celkem najedeme asi 600 km.
Demokraticky je předložen protinávrh – pojedeme do Andorry, to je podle rozlohy nejmenší země na světě, a mají tam všechno levnější než ve Francii. Nikdo z nás tam ještě nebyl a čekají na nás super nákupy. Včetně cesty do Toulouse najedeme asi 640 km a v autobuse strávíme okolo sedmi hodin.
Těsnou většinou vyhrálo koupání a pobyt na písečných dunách. Sluníčko svítí, den jako malovaný a smečka pasáčků šelem míří na západ k moři. Jedeme asi devadesát minut, obloha se zatáhla a prší, prší, jen se leje.
Vůdce opozice, Sedící Býk vyvolá nové hlasování. Většinou jednoho hlasu vyhrají levné nákupy v knížectví Andorry. Otáčíme autobus a jedeme na východ. Jedeme asi dvě hodinky, přestalo pršet a sluníčko na nebi bez mráčku paří do naší neklimatizované Karosy. Teplo, horko, vedro - nespokojené mrmlání se nese smečkou.
Další hlasování dopadlo podle předpokladu opět velmi těsně. Řidič nevrle otáčí autobus směr Arcachonský záliv. Jedeme na západ…
Opakovaně jsme hlasovali, přímou demokracii procvičili, ale nikam nedojeli a vyspali se v autobusu na parkovišti, kdesi uprostřed trojúhelníku Limoges – Bordeaux – Toulouse.
Skončila francouzská část turné, odjíždíme z koncertu ve vinařském městečku Éperny. Koncert byl opravdu povedený, večeře náramná. Nyní pojedeme celou noc z departementu Marne v severní Francii do Hamburku, kde nám v klubu na Reeperbahnu začíná německá část turné.
Jsem nanejvýš spokojený. Dosavadní koncerty dopadly skvěle a Karosa sviští po dálnici vstříc dalším dobrodružstvím. V autobuse je ticho, většina smečky už spí a já si se zalíbením prohlížím dar, který jsme dostali od slavného vinařství Champagne de Venoge: Princes Blanc De Blancs, Princes Blanc De Noirs, Princes Extra Brut a Princes Rosé - etikety elegantních lahví vzbuzují respekt.
Nejsme znalci kvalitního pití, jsme sběrači štěstí a život nám zatím, pokud jde o víno, dopřával hlavně kvantitu. Jsem hrdý na smečku, která si jednomyslně odhlasovala, že tato skvostná šumivá vína nebudeme pít teplá z lahve v drkotajícím autobuse, ale slavnostně je otevřeme na křtu alba! Dobře vychlazené šampaňské víno z elegantních skleniček! Jako páni…
Ráno, když se budím ze sna, slyším povědomé cinkání prázdných lahví. Zvednu oči a ano, krásné lahve jsou prázdné, vypité – teplé šampaňské, z lahve, v noci, zatímco jsem klidně spal.
Zavrčím: „Kdo to vychlastal?!“
„Já a Sedící Býk,“ potvrzuje Klepkin mé podezření.
„Jak je to možný?! Vždyť jsme si odhlasovali, že to otevřeme až na křtu?“ ptám se, i když už je to asi jedno.
„No my jsme revokovali hlasování. Zeptal jsem se, kdo je pro to vypít Princes Rosé. Většina se zdržela hlasování, my s Býkem jsme byli pro. No a takhle, většinou dvou hlasů, padly postupně všechny čtyři…,“ vykládá Klepkin, úplně klidný, neboť demokratické principy byly dodrženy.
Díky pánu Bohu, že v tvorbě fungovala diktatura. S demokracií bychom se nedostali ani za hranice okresu.
Tak pravil Klepk!n
(c)LAURA A JEJÍ TYGŘI, 2018
